Trupky na cestách : Ukrajina a Turecko (2002)



Úprk z Ukrajiny

Bláhový Jeník si myslel, jak přečůrá čas i finance tím, že přesune své pozadí z Ukrajiny do Rumunska přes Dunajskou deltu. Co vypadalo na papíře moc moudře se v praxi ukázalo jako pořádná kravina, zavánějící propadnutím víza, utracením posledních pár paněz zbývajících na cestu a uvíznutí ve spárech ukrajinské beerokracie.


10.8. sobota

Snídám v Parčíku kus salámu a hnusnej chleba ze Simferopolu. Pak jdu dolů na morvakzal (morskij vakzal).

Na morvakzalu vychází na jevo, že doprava přes Dunaj je z důvodů nezájmu pasažérů zrušena. Ženská na kasách ví prdlajz a posílá mě do dveří číslo 20 ve třetím patře. Ty jsem nenašel (na žádných dveřích nebyly čísla), ale našel jsem náčelníka morvakzalu. Ten mi vysvětlil, že v současnosti jediná doprava lodí do Rumunska funguje tak, že když se tady objeví dostatek lidí, kteří chtějí přes Dunaj, tak se zavolá Rumunům a ti dojedou s malou loďkou a lidi převezou. Tak 6-8 lidí, zhruba za 10 USD na jednoho. Ale moc se s tím počítat nedá, spíš to prý bývá dražší.

Mě navrhuje jako možné řešení jet do Reni a od tam přes most do Galati. Zní to fajn, docela si oddechuju, už to vypadalo na průser klasicky mého střihu. Jdu na avtovakzal.

8:20 akorát jede autobál do Reni za 5 hřiven. Kupuju biljet a vyrážíme, cestou čubrním na nekonečný rákosový plantáže a labyrinty vodních kanálů.

Před Reni je závora, kterou střeží dva vojclové - "zvláštní ekonomická zóna města Reni".

Voják nakukuje do autobálu. Nedal jsem si bacha a vyslal jsem k němu příliš zkoumavý pohled - to je cítit už v ten moment. Vystoupil, ale uplně jsem vnímal, jak se před dveřma zase otočil a znovu vstoupil dovnitř. Mašíruje ke mě a chce vidět pas. Ukazuju pas.

Nakonec mě z autobálu vysazuje spolu s dvouma cikánama, který chce evidentě trochu pobuzerovat. Skoro nic jim neřekl, jen že dál zatím nepojedou, že musí počkat až přijede náčelník (neměli sebou žádné dokumenty). Starší cikán chtěl kouřit, požádal vojáka, ten říká že nekouří. Cikán se ptá, proč má tedy na stolku ležet krabičku cigaret. A voják říká, že v ní žádný nejsou. Pak při kontrole jednoho auta vytáhl voják z řidiče cigáro a provokativně si ho před cikánem zapálil.

Mě se vojcl ptá, kam jedu. Říkám, že do Galati. Na to vojan fajn, že mi stopne káru do Reni. Nic ale nejede, voják se nudí a tak si listuje v mým pasu. Pak kamsi volá a pak se ptá, jestli mám moldavský vízum. Říkám, že ne, že jedu do Rumunska. A on na to, že silnice z Reni do Galati vede kousek (několik set metrů) přes Moldávii.

No tak to mě hrábne. V koutku paměti to cuká, protože jsem kdysi kdesi cosi takovýho četl. Sakra.

Říkám mu, že u mě nět vremeni, že mi zítra končí vízum a že prostě musím do Rumunska tudyma, když zrušili ve všech městech na Dunaji lodní přepravu přes hranice. Tohle je jedinej most přes Dunaj mezi Černým mořem a Moldávií.

Vojcl volá na moldavskou hranici, jestli mě pustí bez víza. Chvilku se s nima dohaduje, ale prý ne. Říkám mu, jestli mi nemůžou dát moldavci pohraničníka s bouchačkou, který by se mnou ten necelej kilák přešel. Chechtá se, že by mě spíš picl. Ještě několikrát volá náčelníkovi, ale nikam to nevede. Prý mě dál nepustí. No tak to mě poser. Přemítám, jestli mám vůbec šanci Moldavsko objet. Na cestu autobálem už zřejmě nemám dost peněz a na cestu vlakem dost času. Tak to bude komedie. Ptám se vojáka, jak je ten Dunaj širokej, že ho holt musím přeplavat. Jen se chechtá. Tak mu říkám, ať mi pučí bouchačku, že už se nějak prostřílím. Prý: "ty šutnik". Ani netušil, jak řekl pěknej dvojsmysl (anglicky určitě neuměl).

Takže mi nakonec stopl káru zpět do Izmailu a řekl, že ať radši Ukrajinu včas opustím, že jinak budu mít velkej problém. No tak to vím taky, ty papriko.

S řidičem auta byla docela sranda, prndáme a chechtáme se. Nadává na Moldavce, prý je to přes Moldávii fakt jen kousek. Radí mi jet autobálem a jestli na něj nemám prachy, tak stopem od GAI ke GAI, že je to oboje rychlejší než pojezd. Tak na stop se v tomhle presu necítím. Raději uvalim všechny prachy za autobál, dojedu kam až to dá a pak uvidím. Stopovat pak můžu přes Rumunsko a Bulharsko cestou do Turecka, nebo prostě někde u bankomatu počkám na výplatu.

Vsuvka o několik dní později:
No já se poseru. Sedím v Černomorci na autogaře a čekám jestli se objeví Pekin a spol. a místo toho se objevily dvě mladý český rodinky, takový typický (homolkovi) a vedle mé lavičky se domlouvají, jak pojedou příští úterý na vejlet na dva dny do Istanbulu za 100 USD. Já se pominu. Největší problém mají s oblečením, ale všichni jsou to světáci (hlavně jeden taťka) a znají, že Istanbul je jako Evropa a tak si nemusí dělat starosti. Celej vejlet jim zajišťuje jakási cestovka, co sídlí vedle mé lavičky. No dobrá. Nu dobrá.

Vyhazuje mě na autovakzalu, akorát ve 12:00 jede autobál do Oděsy (je 11:55). Za 22 hřiven a kolem 16:00 jsem pěkně vydrndanej opět v Oděse. Jedu trolejákem zjistit, jak jede vlak do Černovci. Autobus totiž stojí 55 hřiven (to je hodně). Jenže vlak do Černovci mi ujel (jel 14:+ňáký drobný). Pešuom se vracím na autovakzal. Mám přibližně 150 hřiven. Aspoň jsu v klidu, že stihnu vypadnout z Ukrajiny (zřejmě). V Černovci budu ráno 8:25. Snad od tam něco do Rumunska pojede.

Taky mě napadlo, že v týhle situaci by bylo fajn se vrátit až na Slovensko a dostopovat do Brna. A až přijde výplata, tak sednou znovu na vlak a mazat do Turecka. Při takovýhle myšlenkách člověk najednou fakt zatouží po pořádné porci jídla a domácí pohodě. A srát na všechny štrapáce kolem cestování. Nějak je to turecko najednou daleko a nežádoucí. Zároveň ale cítím, že se to ve mě ještě nezlomilo úplně. Po návratu bych byl nespokojenej. Asi.

Kupuju lístek jen do Černovci. Od jednoho kluka, kterýmu pokladní omylem prodala dva lístky. Kořeň zacvakal 110 hřiven a pak mu to bylo divný. Dávám mu 55 hř. a pak sedíme vedle sebe a hrajem duraka. Jedeme docela slušným autobálem s televizí (kde pak běžel polský film "Ohněm a mečem"), větrákama a světýlkama nad sedadly, což se pro místní ukázalo býti docela ródeo. V momentě, kdy řidič zapl větrání, se jako na povel zvedl les rukou, které zašaly šibovat s větráky a zkoumat, kak éto rabotáet.

Kolega se jmenuje Sergej, je z Černovci, ale pracuje v Oděse.

Zbývá něco kolem 90 hřiven, což je zhruba 16,5 USD. Za to se vlakama do Sozopolu určitě nedostanu. Prodám mobil. Ptám se Sergeje, jestli ví v Černovci o místě, kde by to šlo. Říká, že ví.

Zpět nahoru

11.8. neděle

Tak noc v tom autobále byla peklo: otlačená prdel, děsně to s člověkem celou dobu házelo + dost málo místa na nohy ... minimum spánku. Už druhá noc, kdy jsem smysluplně prospal max. 2-3 hodinky.

Ráno asi 1,5 hod. obcházím se Serjožou Černovci a snažíme se najít kámoše, kterej by ten můj starej alkatel chtěl koupit. Nasadil jsem 25 USD, což je babku, ale mě to právě tak vystačí na cestu do Sozopolu a na přežití do výplaty (někdy mezi 15. až 17.8.). Měl jsem sice na mysli spíš nějaký bazar, než známý, ale takový bazary tu prý nejsou. Na konec jednoho křena nacházíme, ale prý musí prvně sehnat prachy. Tak si dáváme sraz v 13:00 na jedné zastávce trolejáku.

Pak jdu zjistit vlaky do Sučeavy, ale jedinej jezdí brzy ráno. Taxikář mi nabízí za 8 USD na hranice, což mu neprošlo. Pak píšu dopis Oksaně a posílám malej dárek. Pak žvýkám zbytek salámu a hnusnech simferopolskej chleba.

No a pak jdu na sraz, ale hodinu čekám a nikdo. Smradi, proč rovnou neřeknou, že ne. Lezu do prvního obchodu Kijevstar (nejaký ukrj. operátor) a ptám se kolíka za pultem, kde se dají v Černovci prodat starý mobily. Ptá se co chci prodat. Ukazuju mu alkouše, a nakonec to bere i s nabíječkou za 18 USD. Lepší než kudlou do zad. Nemám moc na výběr, za 45 min. mi jede autobál. Možná poslední šance se z Ukrajiny vypadnout.

Babka na nádru říká, že autobus možná nepojede, že nejsou lidi. Trochu mi to nahání husinu. Snad se místo autobálu objeví ti dopravní mafouši a za dolárky nás odvezou.

A taky že jo. Na stanovišti na Sučeavu postávám jen já a dva Rumuni s taškama. Na to se objevuje maník a říká, že za 10 USD až do Sučeavy. Autobal měl stát 30 hřiven (6 USD).

Rumuni chvilku běhají kolem a snaží se zjistit, jestli autobal opravdu nepojede. Já mezitím říkám, že zaplatím 8 USD, že to mi dnes dopoledne nabízel chlápek na vakzalu. Mafouš říká, že ať si teda jedu s tím chlápkem. Já že fajn. Pak zlanařil ty dva zmatený Rumuny s taškama + ještě jednoho chlapíka, co chtěl kamsi jinam (až v autě zjistil, že jede do Sučeavy), ale kterej tak přetékal dolarama, že místo do Sučeavy mohl klidně letět do Los Angeles.

Pak mi mafouš říká, že jestli teda jedu taky. Říkám že jo, ale že nemám prachy, že su student a že mu dám 8 USD. Říká O.K. Ještě měním hřivny na dolary. Celkem mám nyní na cesto do Bulharska 34 USD.

Pak přijíždí naše auto, solidní audina. Řídí ji řízná ženská. Vyjíždíme, po pár kilometrech platíme. Všichni 10 USD, já 8.

Na hranicích mi na ukrajinské straně chybí jakási bumaga, co mi teda před měsícem v Čopu vůbec nedali. Prý 'strach' nebo cvo (byla to strachovka - pojištění co se platí na hranicích). Vypadá to na problémek, ale když matrona řidička zmerči, že něco není v pořádku, tak mě posíla si sednout zpět od káry a za minutku je zpátky i s mým pasem a kotíme dál.

Na rumunský straně je to klasika (i když na vlakových přechodech jsem to zatím nezažil). Prvně cosi nesouhlasí bohatýmu cápkovi, matrona mu vysvětluje, že bude muset trochu zachrasatit. Pak chrastí i Rumuni a je řada na mě. Celník si mě volá z auta a ukazuje mi, že datum narození mám v pase nějak špatně natištěný. Ten kotok fakt poctivě prohlidl celej pas aby našel sebevětší krawinu. Narodil jsem se 16.4., ale při zhotovení pasu se asi překlepli a prvně napsali 15.4. a pak to překlepli na 16.4. Celník v tom čmuchá příležitost. Sice je mu úplně jedno, jestli jsem o den starší nebo nemladší, což s překračováním hranic nemí ni prd společnýho, ale celňas cítí pach dolárků.

Ukazuju mu vedle toho rodné číslo, kde je jasně 0416. A pak znovu totéž na ukrajinském vízu, kde je ona informace opět čistě a správně. Ale chlapík furt škrábe tím svým nechtíkem přes zle vytisklou číslici a tváří se, že je tu problém, který musíme neodkladně vyřešit. Já se zase tvářím, že ždáný problém nevidím, rozhlížím se v klidu okolo, trochu se na něho usmívám, aby viděl, že mi náladu nepokazí, že je krásný den a že se dle mě fakt nic neděje (a že vůbec nechápu, co se vlastně něde). Pak si mě matróna bere bokem a přímo mi říká: 'on chočet děngy'. Tak jí říkám, že nejsu blbej, že to vidím, ale že mu nic nedám. Matróna na mě tak jaksi bezvýrazně koukla a šla si sednout do káry (až teď mě napadá, že vlasrně mohlo v poho odjet s mým báglem). Já sem se vrátil k celňasovi a dál se culím, že ho stále nechápu.

Takže tam dál postáváme jak křeni, on ši škrábe prstíkem a kroutí hlavou a ja se na něj dobrosrdečně usmívám a čekám. Nakonec to vzdal, zavolal kolegyni, vysvětlil jí, co se mu nelíbí a jde pryč (taktický ústup aby nestratit tvář a nebyl za hňupa). Ona mi znovu tlumočí v čem je problém. Já jí znovu říkám, že to problém není a že v pase má datum mého narození několikrát čistě. Kýve hlavou a vrací mi pas.

A jedeme na Sučeavu.

V Sučeavě vystupujeme u autogary. Autobál do Bukurešti jede v 21:00 a chrastí to 250,000 lei a byli bychom tam kolem 02:00 v noci. Pak jdu na garu de tren (nord, v Sučeavě je ještě vest). Pěšky to bylo docela daleko, cca. 1 hod. chůze (byly by, jenže já jsem v kritický moment nějak zignoroval svůj orientační smysl a velmi vtipně odbočil doprava místo doleva, ač mi 10 minut před tím kluk říkal, že doleva. Zašel jsem si teda celkem 2,5 hod.)

Vlak jede 22:30 (accelerat) za 250,000 lei (což jsem věděl už z centra Sučeavy, kde je jízdní řád). V Bukurešti má být v 5 hodin ráno (proto vlakem, abych nemusel v Bukurešti ve dve v noci řešit, co do rána).

Chcu si hned koupit lístek, ale rumunská specialita, na kterou jsem od loňska zapoměl - lístky se prodávají až tak 1 hod. před odjezdem vlaku ze stanice.

Mé místo ve vlaku bylo kupodivu volné a tak jsem se i trochu prospal (3-4 hoďky). Celkově lae už třetí noc dost spánek naprd.

Předchozí kapitola: Oděsa a Dunaj.

Další kapitola: Bulharské intermezzo.

Zpět nahoru