Trupky na cestách : Ukrajina a Turecko (2002)



Druhý týden na kempu v Rychly

Druhý týden v dobrovolnickém táboře v zapadlé vísce na severovýchodní Ukrajině.


22.7. pondělí

Sportovně založená, ukrajinská děvčata ... Probouzím se s nalomenými zády a oksaninými kadeřemi v obličeji. Pokouším se napravit zcela nevýhodnou pozici na hraně postele. Vlastně to ani nebyly normální postele, to, na čem jsme tu spali. Jen jakási podivná kovová konstrukce s pletivem, které stejně leželo na zemi, a tenoučkou nadračkou. Během dne si nevybavuju nic zajímavého, jen jsem se někdy tou dobou naučil frázi: "A damoj pojděš hola!" (oblíbená hláška z jakéhosi filmu) a na oplátku naučil děvočky z Koropa říkat: "Nado po perdeli!", což se ujalo, protože si při tom všichni zvykli řezat se po prdeli (které mimochodem říkají malebně "župa").

23.7. úterý

Všechno normálka.

Objevuju, že Saša Mira má v každé polozbořené budově okolo školy šlukovku, nebo rovnou vodárnu z petflašek. Vždycky stačí jen zamířit do nejbližší barabizny (a předtím potkat Sašu Miru, samozřejmě).

Večer se koná jakási společensky zábavná hra. Šest málčiku soutěží o titul "mistr rychly". Připitomělým nedorozuměním jsem se stal jednou z vystupujících obětí. Titul mistra rychly mi k mému velkém zklamání unikl, ale byl jsem vyhlášen mistrem romantikem, což bylo sice trochu absurdní, nicméně zasloužené, protože jedním z úkolů bylo vyznat lásku naší postarší, velice dobře stavěné kuchařce Ťoťje Ňině. A já se do toho řádně obul, až mi sliny od huby létaly. Kalbička. Bulka má narozeniny.

Večer rozsáhlá žranice a kalba, páč Bulka (kořínek z Koropa) má narozeniny.

24.7. středa

Tak tento den se vyznačoval hlavně tím, že jsem několikrát šlápl bosou nohou do kravího hovna. Našteští se jednalo o docela stará a většinou také dobře proschlá kraví hovna.

Ťoťja Ňina má dle pasu narozeniny. Ve skutečnosti se ale narodila o týden dříve, což jsem věděl a poblahopřál jí už o týden dříve.

Zpět nahoru

25.7. čtvrtek

Má se konat futbolmač s nedalekou vesnicí ponornica, ale občas prší, takže je věc zrušena.

Julien a Blandina jedou na návštěvu Koropa.

Já jdu se Satu, Chrisem a Chrisem naprocházku směrem, kde to ještě neznáme. Po 20 minutách se rozdělujeme, protože každý chce jít jiným směrem. Po půl hoďce dorážím do vesnice Ponornica. Fotím si starší barák a krátce prndám se starším srejcem, který v něm bydlí. Pak lezu na silnic a vydávám se směr Rychly. V kopečku za Ponornicou mě předjíždí autobus. Má otevřenou kapotu, nekřesťansky mu řve motor, nekřesťansky se mu čudí z pod kapoty a jede ani ne dvakrát rychleji než já jdu. Když jsem v polovině kopce, autobus UŽ je nahoře. O kousek dál mě předjíždí dva kořeni na motorce. S jedním se znám od vidění z Rychly, tak zastavujou a berou mě. Jedeme tři na motorce do Rychly. Tam mě vysazujou před školou.

Akorát je hotová první várka šašliků. Dnes má totiž Anton narozeniny. Zase se bude BUCHAŤ a ŽRÁT. Chris ani Chris ani Satu tu ještě nejsou. Lidi z kempu, ale teda hlavně ty šašliky dole.

Zato se zde z ničeho nic objevila Saša z Kyjeva, která se trhla v Černigově a vrátila se do Kyjeva. Říká, že jela tím autobálem, co mě předfuněl v kopečku, že mě viděla a že si zažila mnohahodinové peklo, tenhle busík až z Kyjeva. No tak to teda věřim. Hlavně že mají na oknech ty záclonky. Šašliky jsou velice dobré. Jim a jim a jim a po každém proslovu to prokládám vodkou. Večer odolávám vábení a jdu si narovnat záda na svou postel.

Zpět nahoru

26.7. pátek

Pátek je teoreticky poslední pracovní den. Pálíme s Chrisem a Serchejem větve u jezera, který jsem včera vyklučili. Asistujeme dvěma přiopilým lesníkům z ponornického lesničestva. Před obědem přichází reportér s kameramanem a jakousi slečínkou z ukrajinské státní televize 'oďin + oďin'. Jsme s Chrisem z inostranců první na raně, tak chtějí interview.

No proč ne.

Prvně tahají informace a zapisují si je na papír. Pak přichází na řadu samotné interview. Nevyměkl jsem, a celý to odkecal svou 'ruštinou'. Mě taky baví v televizi poslouchat, jak někdo neumí mluvit česky. Vzhledem k tomu, jak se chvílemi kolem stojící Ukrajinci klátili věřím, že to fakt bylo zábavný.

Dokonce i reportér to nezvládl, když jsem na jeho debilní otázku, 'co že to teda vlastně v Rychly děláme?' odpověděl:

'Mnogo buchaem, čut-čut rabotaem' a zkušeně si prstama klepnul do ohryzku. Stejně to ale asi vystřihli. Sergej mi pak řekl, že se to takhle veřejně neříká. Všichni ví, že se všude buchá, ale veřejně se o tom nekecá.

Chris jako správný Němec vyvážil mou nedůstojnou triádu seriózním výstupem v angličtině (taky se začal učit rusky, ale mnohem líp už znal polsky).

Po obědě ke škole ještě dorazili ti reportéři. Chtěli udělat víc interview. Vzali i Blandinu, ač naprosto nechtěla (bytostně nesnáší i pouhé fotografování). Zrovna jsem pral oděždu, když ke mně doběhla, celá uslzená. Objímám ji a chvilku se bavíme. Pak jde nakonec pokračovat v interview. Asi za 5 minut na to Blandina maže kolem do lesa, opět slzíce. Kokoti reportéři skáčou do své Lady nebo do čeho a jéchají do řiti. Vzniká hledačka Blandiny, kterou sabotuji, protože mi připadá jako totální debilovina (dle toho, co mi předtím řekla a dle toho, že já bych v takové situaci toužil po nějakém utěšiteli, asi jako po vosím žihadle do oka).

Po obědě se jde znova do roboty. Vyjímečně je třeba dodělat práci, celou dobu jsme málo makali a moc se flákali. Poskakuju s foťákem kolem traktoru ponornického lesničesta a chci si ho vyblejsknout. Nakonec verbuju lesníky, ať mi tam hodí pózu, ale moc jsem spěchal, takže to bude asi slabý.

Večer je slušná kalba. Chtěl jsem ostatní naučit Bolívii a NFS, ale pivo lehlo děsně rychle - a to jsme s frantíkama a chrisem a chrisem za učelem Bolívie (kterou jsem jim ve zkratce osvětlil) vykoupili celej magazin, asi 50 piv - a s vodkama jsem neměl odvahu.

Oksana se nalila vodkou a usla jak špalek, tak jsem se prospal na svý betli, jen mi někdo v noci zapleskal celou držku pastou na zuby (Saša Mira nebo Táňa z Černigova), což jsem cítil už v noci (mátova příchť), ale řešil až ráno.

Předchozí kapitola: Černigov.

Další kapitola: Korop.

Zpět nahoru