Trupky na cestách : Ukrajina a Turecko (2002)



Čaj z Rize

Už jste někdy pili Rize čaj? To je ten v malé skleničce s horou cukru. Pokud ano, tak Rzie je to město, v okolí kterého se tenhle čaj pěstuje. Docela to dává smysl.


27.8. úterý

Z postele se hrabu ráno v osm. Snídám s paní (Hanifa) a panem (Ismaíl) domu. Pozvali mě na bohatou snídani. Původně jsem moc jíst nechtěl, protože tuším, že mé potíže souvisí také s podrážděným zažívacím traktem (což jsem teda u sebe sakra nečekal). Neumí anglicky, německy, rusky ani česky, tak se bavíme přes tur/angl slovník a říkám, že jsem nemocný, že moc jíst nemůžu. Pak jsem ale neodolal a všecko to zbodl. Uvidíme co na to žaludek (specielně ta halva se zdála dělat problémy).

Ismaíl má v Izmiru cukrářskou firmu, Hanífa se stará o domácnost. Celý Kavron i Ayder (kromě čtyř rodin) na zimu odchází do měst. Od doby, co lidé zbohatli (právě generace Harify a Ismaíla), zde bývají jen na teplé období roku.

Pak jdu do tureckých lázní. Horký minerální pramen. Bazének plný horké vody, kam byl z počátku problém strčit byť jen nohy (někteří starší kofři v tom normálně plavali!). Ve vedlejší místnosti jsou 'umyvadla' bez odtoku, s kohoutkem teplé a studené vody a s miskou. Vedle tohoto umyvadla se človíček posadí a cajbrá na sebe vodu z umyvadla onou miskou. Tahle část prý plnila původně hlavně očistnou fci, ale já zde trávím víc než polovinu času, šplouchajíc na sebe dávky horké vody.

Cena za vstup je 3 milióny a člověk tam může trčet od otvíračky až do konce. Já tam byl 3 hodiny a musel jsem se nutit k odchodu.

Krátce pak hovořím s anglicky mluvící dcerou Hanífy a ve 14:00 už jdu v relativně použitelným stavu (oproti včerejšku 'pohoda, dvacet') dolů Ayderem. Chytám stop do Camli Hemsinu. Tam trochu kysnu a pěšky pokačuju dolů. Po půl hoďce bere další stop dolů k moři.

Tam kysnu ještě o něco déle. Vypadá to, že i přes slušný provoz (právě proto) se na téhle lajně bude stopovat na draka. Nakonec ale přece jen bere stop do Rize. Tam jdu na internet a pak hledám benzínku, kde bych se mohl zeptat na nocleh. Cestou míjím přístav, tak se hlídačů ptám, zda si mohu kousek vedle postavit stan/čadir (používám turecká slova: moci - stan - noc - spát - ráno)? Jo, pohoda. Stavím jen vnější stan, ať na mě lidi ráno nečumí z balkónů. Opět šlyším šplouchání moře při usínání. Totéž moře jako před pár týdny, ale z druhé strany. Z tohoto vědomí mám zvláštní a mile příjemný pocit.

Zpět nahoru

28.8. středa

Brzo ráno balím a jdu nahoru na pevnost v Rize. Je od tam slušný výhled na městečko a v prostoru pevnosti je pěkný, až kýčovitý parčík s občerstvením.

Dole ve městě pak kupuju půl kila čaje a courám městem směrem na Hopu. Po hodině courání okraj města stále v nedohlednu, přestává mě to bavit, tak beru dolmuš do Čayeli za 700,000 lir.

Od tam bus do Hopy za 2,750,000 lir. V autobále pospávám a pozoruju moře. Jsem čím dál blíž Gruzii. Štve mě, že nemám víc peněz. Láká mě představa, že bych se vlastně koukl do všech zemí kolem Černého moře. Ale tato volba vlastně neexistuje, tentokrát je to jen nereálné přání.

V Hopě jsem po jedné hodině. 45 minut mě auta ignorují, pak to vypadá na déšť, který si ve svém lehce nejistém zdravotním stavu nechci zbytečně lajznout. Tudíž má ubohá stopařská morálka dostává dnes znovu na frak a stavím dolmuš do Artvinu. Nakonec to bylo za vydřidušských 5 miliónů (přesedání v Borčce 3+2 mil.). Platili to i ostatní Turci, takže ta cena byla tak vysoká zřejmě kvůli cestě přes hory. O pár desítek kilometrů zápedněji jsem ten hřeben přecházel několik dnů. Teď jsme se dolmušem dostali přes přímořskou hradbu hor zpět k vnitřní náhorní plošině za pouhých několik hodin. I když Artvin je teda ještě hrubě v horách. Celé toto městečko, plné mašírujících vojáků a kasáren, je rozprostřeno na stěně hory kolem serpentýn. Samotná hlavní silnice Hopa - Erzurum/Ardahan vede dole údolím.

Tuto situaci jsem nějak zavčas nepodchytil a v polospánku se nechal vyvézt Artvinem vzhůru, takže jsem to pak musel zase pěšuom zhospat zpět dolů na Yol (yol=silnice, cesta).

Dole, asi tak 300 metrů za odbočkou na Artvin (ve smšru na Erzurum a Ardahan) je po straně silnice docela velká fabrika na šutry. U ní je dost prostoru a dá se dobře stopovat.

Zastavujou mi tam chlapíci, ale berou mě jen cca. 3 km nahoru na kopec.

Tem mě bere druhý auto, prý až do Šavšatu. V půlce cesty zastavujem, spolujezdec tady má svou usedlost a pár políček, synkové prodávají úrodu u silnice a on nás zve na hrozny a takový sladký cibule (už jsem zapoměl turecké jméno). Později, opět v ČR, jsem zjistil, že se tomu říká granátová jablíčka, a že se to prodává i u nás. Jen já jsem je neznal.

Pak pokračujeme jen s řidičem. Je to etnický Armén, ale umí jen turecky. Pak najednou zastavujeme u dalších stánků s ovocem asi 15 km před Šavšatem. Řidič mi vysvětluje, že odsud mě za chvilku hodí do Šavšatu jeho arkadaš (kamarád). To je docela jasná výmluva, asi jsem ho nějak vylekal (fazole už ale dávno nepůsobí).

Tak teda vystupuju a chvilku čekám, jestli se přece jen nějakej ten arkadaš neobjeví. Nic, kupuju meloun a pokračuju po silnici směrem na Šavšat. 'Kolem dokola daleko nikde nic'. Cestou hledám místo na stan, ale nikde fakt nic. Všude kolem jen skály a dole řeka, do které jde leda tak spadnout.

Po pár kilácích přicházím k jakémusi jakoby 'dřevorubeckému podniku' (moc stromů tu není). Tak se ptám zaměstnance, který tam nocuje v malinké světničce, jestli si v areálu (relativně rovný) mohu postavit stan. Jasně, 'problem yok' (není problém). Zve mě ke stolečku a popíjíme višňovej džus a pak stavím stan za bedlivého průzkumu 'lesníka'. Diví se, že ho nekotvím.

Pak se nehorázně přežírám melounem. Vůbec se mi nejde hejbat. Je mi čímdál blběji, děsně těžko, i když se nehýbu a jen ležím a oddechuju. Nadávám si, su fakt kretén, ale bylo mi toho melounu líto. Po půl hodině bezmocného oddechování a pocení už to dál nějde. Sebral jsem všechnu odvahu a šel se vyčůrat.

Předchozí kapitola: Kačkar Daglar.

Další kapitola: Kars a staré Ani.

Zpět nahoru