Trupky na cestách : Ukrajina a Turecko (2002)



Kyjev

Několik dní v Kyjevě, městě na Dněpru


29.7. pondělí

Vysedli jsme na levým břehu Dněpru, jdeme na metro a jedem do kanclu Alternative-V (ukrajinská verze naąeho Inexu-sda), kde Roman kemplíder zajią»uje hostel (intr nebo co) za 20 hřiven na noc, coľ pro mě sice není málo, ale na Kyjev je to zadarmo.

Jeho otec se ľiví řízením dodávky pro lidi po městě a veze nás do toho hostelu. Nabízí nám, ľe nás bude celej daląí den vozit po Kyjevě za 50 dolarů. Odmítáme.

a) kaľdý potřebuje vyřídit něco jiného,

b) je to praątěný, chceme poznat dech města, ne být čas od času „vysazení“ do nějakého obrázku.

V hostelu 20 minut formalit na recepci, neľ jdeme na pokoj. Shazujeme bágle a zpět dodávkou k Alternative-V. tam se opět potkáváme s Blandine a Satu, který se v hostelu neubytovaly, protoľe večerním vlakem odjíľdí.

Pomalu trajdáme městem, od univerzity (kde poblíľ sídlí Alternative-V) na Kraąčatik. Před Kreąčatikem jeątě stahuju ostatní do „ľralny“ (tácek a na ten si naloľím, co chci zdlabat). Trochu jsem to přehnal, takľe cvakám přes 20 hřiven a ostatní na mne čekají, neľ to fąecičko zdlabu a poté, neľ to fąecičko vyseru.

Pomalu se ąeří. Jdeme osvětleným Kreąčatikem. Na Majdanu Nězaleľnosti jdeme nahoru k Michailovské katedrále, ale začíná prudká průtrľ mračen. Schováváme se v jednom průchodu. Vąude kolem je taková jiskrná, magická atmosféra. Směřujeme k bulgakovovu domu. Poslední půl hoďky před bouřkou byly v ulicích děsně silný větrný víry, prach lítal do očí a nikdo kolem sebe neviděl. Říkali jsem si, ľe si Voland tropí ąutky.

A teď čekáme v průchodu, kterým teče čím-dál-větąí potůček deą»ovky, spolu s daląími Kyjevany, aľ se Voland vyřádí. Julie poskakuje bosá napůl na deąti, napůl v průjezdu. Chytám ji kolem a nesu pod okap. ©ije sebou, ale je moc drobná, takľe jí to nepomáhá. Chvilku se zmítáme v proudu vody pod okapem, pak mě pořádně kousla, načeľ se jí podařilo vysmeknout. Pak ąplhám po baráku do prvního patra, ale tam dostávám strach, protoľe zdivo je v tom slejváku děsně kluzký a podjíľdí mi ruce i bosé nohy.

Po přistání na chodníku se kolem mne mihla Saąa s mojí sandálou v ruce. Kdyľ jsem je obě ulovil a vrátil se zpět k průjezdu, tak zmizela druhá sandála. Axel se na mne culí, jakoby stál v ptačinci, řka, ľe u něj teda ale rozhodně není. Hledám a nemůľu najít. Ten „bľurda“ ji narval do okapu.

Pak slejvák končí stejně rychle, jako před chvílí začal. Pokračujeme k bulgakovovu domu. Sytě ľluté světlo pouličních lam se teď odráľí od vąech mokrých ploch a ulicemi tečou říčky vody. Opravdu magická aura nad celým Kyjevem.

Procházíme kolem Michailovské katedrály a ministerstva zahraničních věcí na Andrijivskyj Uzviz, coľ je zakroucená ulice, na které bydlel Bulgakov.

Loudáme se uličkami k metru, kterým razíme na vakzal. 23:30 jede Blandine a Satu vlak do Bratislavy (Satu jede na daląí dobrovolnický lágr tentokrát po Tatrami, Blandina se vrací do ©vajcu na národní svátky). Loučení uľ není tak …, i kdyľ Balndine opět kane několik slziček. Julien jí něco francouzsky povídá a do toho se anglicky vplétá Julia, načeľ Julien couvá a kroutí hlavou. Je to docela srandovní, sledovat ty dva – Juliena a Julii, mezi nimiľ panuje dokonalé nepochopení. Jeden chce něco druhému říci, ale ten tomu obvykle neporozumí (přitom samotným slovům rozumí) + mírná osobní averze. Julien situaci komentuje slovy: „she doesn‘t understand anything“, čímľ tentokrát nemyslel slova, ale city. Právě se loučil s Blandine. Stojím o krok dál, mlčky čekám na svou chvíli a nechávám se unáąet vlnami emocí tohoto okamľiku. Pitoreskní, krásné, deątivé, půlnoční, nádraľní, rusko-ukrajinsko-a-dále-národní a smutné.

Potom vlak se Satu a Blandine otjéchal, na coľ jsme ani nečekali a před vakzalem začali řeąit návrat k hostelu. Nechápu, proč vąichni chtějí jet tágem, kdyľ stanice metra je od hostelu sotva 10 minut chůze. Nakonec jede tágem Julien, Chris a Axel. Já s Julií a Saąou iďom tramem nomjer „1K“.

Do hostelu jsou dveře zatarasený dřevěnou zábranou, kterou střeľí neurotický a senilní děduąka. Já propustku do hostelu mám, ale Julie ne. Má tam pouze pár věcí, ze kterých si chce něco vzít a pak jde spát k Saąe domů. Děduąka vąak situaci nezvládá, neb jeho makovice je zahlcena přílią mnoha informacemi najednou, načeľ prchá ode dveří, ľe se poradí s ąéfovou, a nás zanechává venku na ulici (ľádnou roli nehrálo, ľe já propustku mám, protoľe jsem byl ve skupině s někým, kdo propustku neměl a přitom chtěl dovnitř). Za 5 minut je zpátky a mne pouątí dovnitř. S velmi váľnou tváří mi zadává úkol slečně donést, co potřebuje, coľ jsem učinil a po rozvrzaný sprąe ąel do hajan.

Zpět nahoru

30. 7. úterý

Ráno mne budí Axel. Loučíme se. Axel se vrací autobálem přes Berlín do Franclu, Julien jede s ním na nádr, Chris uľ je pryč (ąle pomoci Julii na belgickou ambasádu vyřizovat vízum – au-pair).

Já se pomalu batolím z betle, pak jedu „1K“ na vakzal, cestou kupuji hodinky za 4 hřivny, protoľe těm svým nevěřím. Teď mám alespoň dvoje hodinky, kterým nevěřím. Pak metrem na stanici PETRIVKA, kde je obří trľiątě s kníľkami a CD (MP3, hry, audio). Kupuju si tady „Mas»era i Margaritu“ od Bulgakova v ruským origoąu (12 hřiven) a CD (MP3) Vysockého (20 hř.) a ruský grupy LJUBE (10 hř.).

V 13:00 sraz na Kreąčatiku s ostatními, jdeme městem do Bulgakovova domu, přičemľ po cestě bereme i muzeum historie Ukrajiny, jehoľ 3-tí patro pěstuje kult KUČMY (současné dějiny).

Pak bulgakovův dům, kde je zřízeno muzeum, zasvěcené jeho románu „Bílá garda“. Absolvujeme v ruątině, čímľ pádem na mě činí vizuální prvky a efekty větąí dojem, neľli slovní výklad. Pak se loudáme parky podél Dněpru na Evropské náměstí, kupujeme piva a jdeme k památníku druľby národů (Rusové-Ukrajinci), kde sedáme do trávy a konzumujeme piva. Mimochodem jsem tam patěrjal svůj ąvýcarák. Pak uľ jsem ho sakra nenaąel.

Zpět nahoru

31. 7. středa

Místo Axela s námi na pokoji spí Julie (na Axelovu propustku), ale hned ráno se vrací vlakem do Sumy, na coľ si vzpomínám jen velice matně, jak mě probudila.

Ráno jedeme s Chrisem a Julienem na nádr, pak Chris pokračuje do města a my s Julienem se snaľíme sehnat lístky do Doněcku, nebo aspoň někam na Krym. Obá čumíme, jak docela kotím rusky, aľ jsem o tom začal moc uvaľovat a přestal se soustředit, kdyľ to bylo nejvíce potřeba. Nicméně je uľ pozdě a dvě místa «tam» během dneąka uľ nejsou.

Serem na to, «nádo» Saąi. Saąa se stává naąím turbo-knoflíkem, který kdyľ pouľijeme, tak jde vąechno mnohem rychleji. Prvně mi pomáhá poslat z poąty dva malý balíky domů, abych sebou daląích 6 týdnů netahal koupený kníľky, céda a dárečky (ale stálo to ukrutných 60 hřiven), pak jedeme na nádr. Julien kupuje lístek na večer do Lvova, já na zítřek do Jevpatorie na Krym. Pak jdeme koupit lístky na olympijský stadion na večerní zápas Dynama Kyjev vs. Jerevan Pjunik, coľ je údajně zápas druhého kola kvalifikace poháru UEFA. Lístak stál 3 hřivny (18 ká).

Fotbal začíná v 19:00. Sedíme v první řadě. Za mnou sedí kofr s nekonečnou zásobou sjemenoček, jejichľ skořápky mi vesele přistávají ve vlasech, v lepąím případě na zádech (vyplivovány, pochopitelně). Během jejich vybírání jsem se snaľil taky trochu sledovat fotbal, který tedy nebyl ąpatný (na poměry naąí ligy), ale ľádný zázrak to také nebyl. Občas běhaly vlny. Dynamo zvítězilo 4:0. O poločase odeąel Chris na vlak.

Po zápase se loudáme do kopečka kolem parlamentu k zastávce metra, loučíme se se Saąou a pomalu procházíme tou tiąąí částí centra nad Kreąčatikem k jakési stanici metra. Od tam na nádr, kde dlabem banány, klobásu (jenľe ta se skládá převáľně z mouky) a chleba.

Pak jdu s Julienem k vlaku, loučíme se a já beru bágl z kamery chraněnja a jdu nocovat do čekárny.

Zpět nahoru

1. 8. čtvrtek

0:10 – je to 30 minut, co se pro mě definitivně ukončilo RYCHLY. Před 30 minutami jsem se rozloučil s Julienem, který jel vlakem do Lvova. Ve stejným vlaku měl být údajně i Christian z Rakous, ale toho jsem viděl naposledy v Koropě.

Včera ráno jsem přiąel o notes, páč odcestoval v Axelově báglu i s mou mapou Kyjeva do Nantes do Franclu. Eto ňet problema, problema v tom, ľe jsem prozatím přiąel o větąinu kontaktů na ostatní lidi + adresy konzulátů a podobný prkotiny. Deník jsem stejně od půlky kempu nestačil psát.

Ráno kolem půl ąesté jdu dát bágl zpět do kamery [normálně je samozřejmě nesmysl batoh na noc brát ven – zvyąuje se riziko okradení – ale neměl jsem teplý věci na noc a jak to jednou chcete zpět, tak při vracení musíte znova platit] a razím poprve pěąky z vakzalu do města.

3 hoďky trávím na inernetu kousek od univerzity. Úplně jsem se tam ponořil do jiného ľivota (toho starého, běľného) s lidmi z Brna. Naprosto na tu chvíli zapomínám, kde to jsem. Kdyľ potom po třech hodinách od internetu vstávám, je to jako pádlem po hlavě. Vyjdu po schodcích ven z temného inetového kutlochu dole pod úrovní ulice a mľourám kolem sebe na denním světle. Najednou zase procitnout do Kyjevské reality a plně si uvědomit, ľe vyjma Pekina mi tento svět zůstane z dosahu jeątě tak 5-6 týdnů, během kterých bude nevím co.

Loudám se městem, volám Oksaně do Koropa, přičemľ prokecáváme celou kartu, snaľím se najít u rusko-ukrajinských sdruľenářů svoji kudličku (a pochopitelně nenaąel, sakra). Načeľ se flákám zpět na vakzal a lezu do vlaku.

Venku na peróně straąí komando kameramanů a reportérů. Natáčí lidi, jak nasedají do vlaku na Krym. Říkám si, ľe asi dělají propagandu a lá: průměrný Kyjevan si moľná neľije úplně v bavlnce, nicméně alespoň jednou za pár let si můľe dovolit příjemně otdycha» u móřa na Krymu. Načeľ přiběhl k mýmu oknu cvalda se stativem a kamerou. Pozoruju, jak si inątrůment dává do kupy. Pak to namířil na mě a z necelých 2 metrů mě začal nemilosrdně bombit. To ses snad posral? Culím se mu do objektivu jako úůuchyl a zvaľuju, zda mu mám ukázat viktorku nebo holou ři». Neľ jsem sebral odvahu na holou ři» (kterou bych teda stejně neposbíral), tak kameru zamířil jinam.

Sdílím prostor v plackartě s babičkou a vnukem a kofrem, co k nim nepatřil. Chvílemi kecáme, ale spíą bábi s kofrem. Nabízím klučinovi bubliky, ale má ze mě strach. Večer, kdyľ uľ leľím navrchu na palandě, mi klepe na rameno kofr a říká: „studente, poď dolů, budeme kuąa»“. Koukám na stolek a tam dvě ohromný porce masa, chléb a dvě piva. Bábi s klučinou nám dělají prostor. Lezu dolů a ľeru. Málem jsem prasknul, bylo to nějaký veliký kuře.

Předchozí kapitola: Korop.

Další kapitola: Krym.

Zpět nahoru