Trupky na cestách : Ukrajina a Turecko (2002)



Krym


2. 8. pátek

Ráno se probouzím kolem 7:00 a kofr už je pryč. Studuju mapu Krymu (pořízenou v Kyjevě), abych vlastně zjistil, kam k zhruba zamířit.

Kolem 11:30 vystupuju v Jevpatorii. Směřuju k mešitě, cestou si kupuju kefír, že obnovím kolonie bakterií ve střevech, le půlku se mi podařilo na sebe a na bágl na jedné lavičce v parčíku vylít. Bágl je bílej ještě teď (14:38, 6. ). Kousek od mešity se přibližuju k moři. Fouká vítr a mě chytá WS-rapl.

I když jsem to v Jevpatorii neplánoval, hned se ptám v jakémsi bufítku, jestli netuší, kde se tu dá půjčit prkno. ví, ale popisuje mi cestu na jakýsi místo, kde se mám zeptat.

Podle ním namalovaného plánku pak jedu tramem č. 1, haluzí vystupuju tam, kde mám a pak pěšky šlapu po silnici do aozerného. V momentě, kdy mě míjí maršrutka, si spílám, že nedávám bacha. Peče sluníčko a peče neuvěřitelně hodně.

Pak mi zastavuje prázdný autobus od jakési dětské ozdravovny, řidič mi kyne naskoč si a haleká: „davaj!“ Lezu dovnitř, íjemně prndáme. Vyhazuje mě před oním dětským sanatoriem. Mířím na pláž, po které pokračuju směrem na západ (od vpatorie). Zřejmě se už nacházím v Zaozerném.

A pak vidím kořeňa na starým výtlačáku. Shazuju bágl a oděždu a plavu k němu. Naštěstí mu to moc nešlo, takže mi nemohl jet. Ptám se kde a za kolik se prkna půjčují. Nerozumím mu kde, ale není to důležité, protože rozumím ceně – 0 USD za 10 hodin. Tak to je na můj rozpočet příliš a na tuhle pálku tak skvěle zase nefouká.

Takže pokračuju po pláži pryč od civilizace, kupuju škopka a koupu se a topím hodinky. V místě, kde končí pásmo natorií a začíná volná pláž, potkávám starého pastevce koz, se kterým se dávám do řeči. Dnes má 60 koz. Před 0 léty měl jen jednu, ale nějak se mu rozmnožily (z jedný?!). Po hodině pastevec odchází domů a já se seznamuju v dnom obřím stanu s rodinkou baptistů (jak jinak) a klukem, který už dva roky žije v ČR a mluví velice dobře esky. Před dvěma dny mu právě skončily líbánky. Představuje mi svou ženu, jsou docela pěknej párek. Na líbánkách byli Bulharsku, Istanbulu a podobně.

Večer si lehám na karimatku opodál. Z polospánku mě ještě probírá pozváním, ať si jdu za nimi sníst kraba. k kraba jsem zatím ještě nikdy nejedl. Moc mi to nešlo. Ostatní baptisté, jak se ukazuje, mají většinou také emiéru, ale porvali se s těma krunýřama líp a rychleji. Krab byl kupodivu vkusnej.

Pak ještě baptisté zpívají a hrají na kytaru, během čehož usínám. Za zálivem směrem dále na západ jsem nad obzorem pozoroval, ak v šeru problikávají mohutné kotouče světla. Odpoledne mi pastevec řekl, že tam jsou obří radiopřijímače, budované v rámci sovětského vesmírného programu, takže jsem si říkal, že tam asi něco zkouší. [Jak jsem se později věděl, tak se tam ten večer právě rozjížděla zahajovací párty KAZANTIPU, na kterej sem teda měl v plánu se kouknout, ale lý jsem to zvrtal. KZT se přestěhoval trochu víc, než jsem tušil. Mimochodem to prý ale už stojí za dost velkej D – ty tam jsou zřejmě doby, kdy šlo o obrovskou, nezávislou a nekomerční akci. Dnes už je pouze obrovská.]

Zpět nahoru

3. 8. sobota

Ráno vstávám po 7-mé. Balím karimouše a spouše a jdu na silnic. Maršrutkou-osmou se vracím přímo až na vakzal poj jsem zjistil včéra večír). Električka do Simferopolu v 7:56 mi ujela, další jede 10:14. Jdu do centra na ídani. U pobřeží čubrním a louskám bukvy nabídky snídaní před jednou knajpou. Všímá si mě kořeň ve stř. létech, kovej klasickej sympaťák, a říká, že tady je draho, že je lepší jít jinam. Ptám se kam. Říká, že nedaleko je afé-stolovaja“ a vede mě tam. Byl „až“ z Luhaňska, v Jevpatorii byl už po třetí a teď ráno si byl zaplavat. fé-stolovaja je, jak to vypadá, onen typ podniku, kde člobrda lapne tácek a příbor a na ten tácek si naloží líře, jaký zrovna chce a na konci pultu to pak zacáluje u kasy. Naložil jsem si čtyři talíře, protože to byla nom snídaně, a i tak to koštovalo 11 hřiven. Ale nasnídal jsem se fajn.

V električce čtu Fromma, vedle mě sedí mladej párek. Mladík si všiml, že mám knížku obalenou novinama, jež nejsou ány v azbuce, a začal hovor. Vraceli se z Kazantipu. Sakra tak to sem prosral. Spal jsem ani ne 10 km odcamcať. ěl jsem zato, že Kazantip probíhá i po přestěhování někde poblíž poloostrova Kazantip. Takže tentokrát bylo třeba t z Jevpatorie ještě dál na západ, do vsi Popova, kam je pravidelné spojení spojení fesťákovým autobálem od vakzalu v vpatorii („po žluté“).

V Simferopolu kupuju dvě telefonní karty, který zatím nějak nefungujou, posílám pohledy a trávím hoďku na inetu.

Pak jdu na nádr na električku, kde potkávám Olivera a Ulricha, dva němčoury. Jedou do Sevastopolu. Já jedu jen do chčisaraje. Na sedadlech s náma jako čtvrtej sedí takovej snědej kořínek. Asi v půli cesty mě anglicky oslovuje, stli umím turecky (zrovna jsme se s Oliverem bavili, kam kdo posléze míří z Ukrajiny). Byl to chlapík, který se živí ko překladatel do turečtiny (sám byl zřejmě jeden z mála potomků Krymských tatarů, který strejda Stalin expedoval raus z jejich domoviny na Krymu do střední Asie). Prý dokonce tři roky pracoval v Istanbulu v chodě. Trochu umí anglicky, ale jinak se dorozumíváme rusky. Oliver a Ulrich nerozumí, tak se zatím německy (němčina tady ěla dost srandovně, ještě s tou jejich ukrutnou intonací) dohodli, že vystoupí také v Bachčisaraji.

Tam nás hned u vlaku ulovila bábuška s kvartírou. Sice jsem nijak neplánoval spát pod střechou, ale chtěla jen 10 iven za noc, měla sprchu, bylo to cestou do staré Bachčisaraje a krom toho, když jsem viděl, jak se s ní O+U domlouvají kama nohama a bábi neví, kde ji hlava stojí, tak jsem se během překládání rozhodl u ní také přespat. Bábi byla ráda, může štěbetat a je jí rozuměno, a mě zase byli O+U docela sympatičtí. Jednak tou svou komickou komunikací (já na tom l po čase úplně stejně v Turecku) a pak, jeden studoval arabistiku a 2,5 roku žil v Jeruzalémě (O), a druhej studoval daismus a taky za sebou měl stáž v Izraeli (U), takže bylo o čem kecat. Bábi byla dost uprndaná, i když milá, a k než jsme došli k ní domů, tak jsem věděl, že žije odloučeně od muže, že má dvě dcery, starší že už rok pracuje, otože neměli na placení univerzity, že bábi je na penzi – měsíčně 100 hřiven a že Světlana (starší dcera) si totéž dělá za měsíc práce.

Sice je tady levněji než v ČR, ale zase ne tolik, aby mohli tři lidi přežít v rodinném domku a mít na měsíc ekvivalent 00 korun. V létě jsou prý turisti, takže vyjdou jakž takž, ale v zimě je prý hlad.

Hážem bágle na pokoj, sprchujem se a seznamuju se s dcerama (Světlana a Kristýna).

Pak razíme starým Bachčisarajem k Chánskému paláci. Jsme tam těsně před šestou – končí otvírací doba, už jen vypouští ristíky ven. Pokračujem dál po silnici a pak v jednom místě šplháme s Ulrichem na skálu, tyčící se nad silnicí. liver zůstává dole (prý trpí závratěmi).

Cestou zpět si všímáme plakátů, které zvou na kulturní festival na dnešek (na některých bylo i včerejší datum) v :30 na náměstí Lenina. Ptám se místních, kde to je. Nakonec se tam nic nekonalo, je tam jen socha strejdy Iljiče v dživotní velikosti na 4 metry vysokém soklu. Plus tento prostor funguje jako shromaždiště místní mládeže. hlídly si nás tři patnáctiletý ďevočky, z nichž se jedna snaží německy komunikovat s O+U a zbylé dvě rusky zpovídají . Potom, co ze mě vytáhly mejl chtěly něco na památku od O+U. Tak jim Ulrich dal jednu ze stránek svého bločku. Prý na ní ly napsány časy odjezdů autobálů z Berlína do Kyjeva. Tak to jsem nepochopil, proč zrovna tohle. Možná v tom l nějaký skrytý smysl, který mi prostě unikl, nebo byl ten kus papíru navíc popsán neviditelným písmem, které se objeví až d plamenem svíčky či sporáku (plynového, že).

Cestou zpět – náměstí Lenina je v nové Bachčisaraji, až za nádražím – kupujeme večeři, přičemž že O+U jsou vegouši. tějí mi dokázat svou samostatnost (trochu jsem se odpoledne divil, že dojeli bez jakýchkoliv excesů ze SRN až na Krym), tak pravíc, že tentokrát mé překladatelské služby nechají v košíku, vrhají se vstříc pultíku s okurkami, jčaty a paprikami. Tam se jim během několikaminutového pantomimického výstupu daří nakoupit u zemité bábušky 6 jčat, 6 okurek a 3 papriky. Atrakci jsem sledoval zpoza kmene blízkého stromu vesele se chichotal, páč oni ravdu necekli ni slovo. Ani německy, jen mávali rukama, a to občas téměř synchronně. A bábi kmitala a snažila se jim st myšlenky a poté si zřetelně oddychla.

V domě u naší bábi pak vegetariánsky večeříme spolu s párkem z Moskvy, který zítra vyráží pješuom do Jalty.

Zpět nahoru

4. 8. neděle

O+U jedou brzy ráno do Sevastopolu na celodenní „exkurzi“.

Já jdu na vakzal, kde si kupuju na 8. 8. lístek na plackartu ze Simferopolu do Oděsy. Pak volám z telefonního byra Oksaně do ropa a kolem jedenácté razím znovu na Chánský palác. Inostranecké studentské vstupné je 4 hřivny (chtěla potvrzení, že jsem udent – z ajsiku je v pohodě vidět, že jsem z ČR). Za focení uvnitř paláce chtějí 5 hřiven, které neplatím, ych si mohl zahrát na špióna Šuškina proti bábuškám (hrozí trapné vyvedení za ucho před vrata paláce) řežícím vnitřek paláce.

exkurzní skupiny se brzy trhám, poněvadž tak dobře ještě rusky nevládnu, abych ze souvislého výkladu opravdu něco měl. hem focení uvnitř paláce mě babky nepřistihly, nicméně jsem nezvítězil, protože plačící fontánu jsem shlédl pouze akem (a lépe tak), neb tuto bábušky příliš pečlivě hájily.
Čufut-kale
Jinak teda Čufut-kale sice docela stojí za shlédnutí – hlavně kvůli výhledu a karaitskému pohřebišti, ale spíš bych dal na doporučení kamarádky, která letos viděla i nedaleký Kyz-kermen a může teda srovnat a jednoznačně je prý zajímavější Kyz-kermen – nejsou tam lidi, takže místo lépe působí; je opravdu vidět, že jde o skalní město (na rozdíl od Čufut-kale); a prý tam není problém přespat.

Od Kaplička nahoře v Čufut-Kale. Chánského paláce směřuji k Uspeňskému monastýru (kostýlek vykopaný ve skalní stěně), který je pěšky cca. 20-30 minut dál směrem od centra Bachčisaraje. Cestou obědvám flák tvrdého sejra a půlku chleba. Pak komplet durch moknu v parádní ůtrži mračen (věci jako šustka jsou na podobný potoky vody marný, ani nemělo cenu ji oblékat).

Kousek nad silnicí od Bachčisaraje je pak Uspeňský monastýr (vede k němu vyasfaltovaná stezka) a dál výš v kopci je skalní město Čufut-kale. Je to tam docela pěkný, hlavně hezký výhled na kaňón, ale samotné skalní mesto(?) zbylo jen hodně málo. Na jeho konci je hradba s velkýma, zamčenýma vratama. Vedle vrat, zalezlí ve křoví, si páni policisté přihýbali z butylky. Chvilku jsem tam vocmrnával, až se jeden vymotal z toho křoví, a že prý jestli chci za ty vrata, že se tam sice nesmí, ale že tam je veliký 'kladbišče' (hřbitov) a že on je moc hodnej policista. Tak si říkám proč ne, že tam nakouknu a uvidím. Pohled na hradbu Čufut-Kale ze stezky vedoucí ke karaitskému hřbitovu. Stejně jsem zkoumal, jestli by tu hradbu nešlo přelézt. Hrdinný příslušník na mě vydechl opar vodky, že chce ale dvě hřivny za odemčení těch vrat. Tak mu je dávám a procházím za hradbu. Za hradbou nic není, jen o kus dál les. Když se ale sejde kousek po cestě, tak je tam v lese opravdu zarostlý, tajemný a starý karaitský hřbitov.

Od kladbišče pak vede stezka pod hradbami Čufut-Kale zpět ke vstupu do skalního města. Z toho plyne, že v obráceném směru se dá ke karaitskému pohřebišti dostat za nic. Stačí jen u šipky s nápisem "Čufut-Kale" nezatočit do leva kam ukazuje šipka, ale pokračovat po stezce dál.

V podvečer jsem zpět u bábušky. O+U se ještě nevrátili. Popíjím čaj s bábuškou a jejími dcerami (dal jsem v plac výborné pečeňje).

O půl desáté se vrací O+U (arabista+judaista(?)). Večer ještě chvíli prndáme s dalším párkem z Moskvy (holčina studuje japonštinu a klučina archeologii), ale vlastně se s nimi mnohem více baví O+U, protože mě připadali docela hodně namyšlení ('My jsme z Moskvy a Krym je od jaktěživa ruský území! A fšichni se z teho poserete. Teď.')

Zpět nahoru

5.8. pondělí

Ráno kotím električkou v Sevastopol. Bágl nechávám v boxu na autobusovém nádru, který je hned vedle železničního, na kterým 'kameru chraněnija' nenašel.

Pak jdu pešuom posmotrieť Chersones Tauris. Vstup pro inostrance je za 7,5 hřivny, celý areál ruin však funguje spíše jako rozsáhlé koupaliště (sejde se po skále na oblázkovou pláž - supr). Dál směrem od centra je pak samostatné 'mořské koupaliště' (ještě před námořnickou akademií). Tam je vstup zdarma a do areálu Chersonesu lze bez problému přelést menší zídku na pravé straně koupáku (když koukáte na moře). Vede tama vyšlapaná cestička (místní evidentně hodně používají).

Pak jsem se chvilku motal v jakýmsi obchoďáku, kde jsem koupil výbět Zenfiry a nový film.

Pak několik zastávek jakýmsi trolejákem do centra (jen jsem to tipnul), vystoupil jsem u obřího rynku a jdu kolem nábřeží do centra a směřuju na avtovakzal.

Tam beru bágl a jdu na dvě pivka do hospody, kde si nechávám přehrát kazetu Zenfiry. Je to docela dobrý, ale tu písničku na kterou jsem nejvíce čekal, jsem neslyšel. Ach jo. Stejská se po Oksaně.

Autobus mi jel tušim kolem čtvrté. Trochu mě překvapily kraťasy. Vykoupal jsem se v nich v Chersonésu, páč jsem si nevzal plavky z báglu, a ta mořská sůl jako by je vybělila. Vypadá to na objev bezbolestné alternativy praní. Nechci dělat žádné ukvapené závěry, ale PARÁDA. Nejsou na nich žádné mapy, prostě se jen trošku vybělily a navíc to ani moc neškrábe.

V autobuse se seznamují se sousedkou. Je to Nataša z Moskvy, letos dostudovala francouzštinu a španělštinu a začala pracovat jako překladatelka. Teď zrovna atdychájet ve Forosu, kamž taky mířim. Říká, že ve Forosu jsou také její dva přátelé z Moskvy - horolezci a ukazuje mi jednu skálu (zrovna ji míjíme), kterou s nimi včera vylezla. Trochu mi tím posunula hranice představ o tom, kdo už horolezec je, a kdo horolezcům zatím jenom slintá na palec. Sama se za horolezce nepokládá, ale ta stěna měla hrubě přes 200 metrů. Možná, že je technicky nenárořná, to z autobálu nebylo vidět, ale sakra na kolik lan to lezli. To už přece musí něco zvládnout.

Ve Forosu mě představuje svým kamarádům horolezcům. K mému překvapení to nejsou dva křeni, jak jsem si já šovinistický prase myslel, nýbrž pár, a mají sebou i zhruba tak 13-ti letou dcerku.

Domlouváme si sraz za hodinu (18:30). Já jdu na véču - půlka chleba, 300g salámu a půl litra kefíru. Bágl nechávám v hostelu u Saši a Vovi (horolezci) a razíme na horu ke kostelu.
Legenda o kostelu nad Forosem, jak mi ji vyprávěla ČEGE:
Do dcerky z bohaté rodiny se zamiloval chudý pareň. Požádal tátu o dívčinu ruku, ale ten rázně odmítl. Tak ji kluk unesl i se třemi koňmi (ta dívčina ho pochopitelně také moc milovala). Ale ti koně se jim splašili a všichni spadli ze skály a zabili se. A tatík pak na místě, odkud spadli dolů, vystavěl kostel na jejich památku. Na můj dotaz, zda ON postavil ten kostel, Čege řekla, že ne, že ho 'nechal postavit'. Takže tak to bylo.

Saša nám cestou vypráví historky, které tu jako malá holka se svým horolezeckým oddílem na soustředěních zažila. Těch několik, kterým jsem rozuměl zcela, bylo docela děsuplných. Obvykle šlo o to, jak někdo od někud spadl, ale díky nějaké náhodě se nezabil. Jo, a Nataša má přezdívku Čegevara, ale běžně jí říkají prostě Čege (což je moc milý).

V kafé kousek od kostela čekáme až bude kostelík osvícen světly. Vypadá jako by byl opravdu vytržen z nějaké legendy. Zpět dolů jdeme jakousi ukrutnou stezkou lesem, kterou zná jen Saša.

Ve Forosu mi pak Čege ukazuje docela solidní místo na pláži, kde se dá spát (v podstatě jediný, který nebylo zalískaný hovnama. Jinak tady za každým šutrem číhal podpapírák). Pak mi ještě donesla jídlo ze svého hostelu, vykoupali jsme se v moři a prndali a prndali.

Zpět nahoru

6.8. úterý

Nahoře nad horama stále blejská, tak raději nic nevybaluju a spím jen tak, napůl na písku, napůl na báglu.

Ráno kolem půl sedmé se začínají trousit první lidé na pláž. Zpočátku to ignoruju, přesvědčujíc sám sebe, že si dnešní pohodu nenechám ničím zkazit. Ale kolem jedenácté, kdy je pláž už nehorázně přepchaná spoceno-namatlanými, vosmahlými lidskými těly (doslova noha na noze), to nezvládám, balím vercajk a du na maršrutku, kterou jéchám do Alupky.

V Alupce 'obkoukávám' Dvorec, ale jen zvenčí, protože mi připadá zbytečné platit za průvodce, kterému budu stejně horkotěžko rozumět + se mi dovnitř vůbec nechce.

Pak jdu ke kabince, která má jezdit na vrchol hory Ai-Petri. Spodní stanice je však zcela beznadějně obležena 'turistickým ruchem'. Čekám necelou hodinu ve frontě a pak vychází na jevo, že stojím ve frontě do kabinky (ono šlo vůbec stěží poznat, že tam byly fronty dvě), kterou je ale třeba stát už s lístkem (nebo mít někoho dalšího ve frontě na lístky). Vzhledem k tomu, že fronta na lístky je stejnej masakr odznova, tak na to seru, jak děda na placaté kameň. Že to těm trotlům za to stojí, potit se tu ve frontě, prudit, poštuchovat se a trpět podobný vysranosti. Navrchu pak rodiná fotečka a lá 'BYL JSEM TAM' a pak znova do upocenýho x-chumlu lidských těl a kabinkou šup dólu. Hovno. Du pěšky. Do zítra tam budu, i kdybych šel pozadu.

Je 17:00. Razím od dolní stanice kabinky vzhůru.

Před šestou přecházím Krymskou magistrálu a konečně se nořím do lesa.

Po sedmé nacházím milé místečko na stan a ohniště. Potůček je nedaleko. Prostě idyla. Vduchu srovnávám probuzení na přeplněný pláži z dnešního rána a představu zítřejšího rána - zpěv ptáku, šum větru v korunách stromů, prapsek slunka přes stěnu stanu, klid a pohoda ... téměř vrním blahem.

Provádím očistu v potůčku, holó prdelí šplouchám v tůňce, ale byla to oproti moři docela kalcna. Pak oheň, na kterým robím topinky. Taky jsem dole v báglu našel konzervu majky až z Brna, na kterou jsem uplně zapoměl - určitě pro tuto chvíli. Otvírám ji kudlou, která už je stejně tupá. Jídlo, které by doma bylo drsně podprůměr - topinka s majkou - je teď hotové boží posvícení. Speciálně když už jsem byl smířen se suchým chlebem a se solí.

Ani ne za hoďku po setmění jdu spát.

Zpět nahoru

7.8. středa

No, bude třeba doplnit podle deníku... Zatím tu máme mezeru. Pardón.

Předchozí kapitola: Kyjev.

Další kapitola: Oděsa a Dunaj.

Zpět nahoru