Trupky na cestách : Ukrajina a Turecko (2002)



Korop

Víkend v městečku Korop.


27.7. sobota - jedeme do KOROPA

Čekáme na mašinu, která měla dovézt písek. Čekali jsme cca. hodinu. Mašina nepřijela. O víkendu se pije o trochu více.

Sobota táno - začíná první smutný den. Začínám balit, ale jsem ještě s Julienem, Antonem, Julií, Romanem a jeho Julií vyslán k jezeru počkat na náklaďák s pískem a udělat tam malou pláž. Přes hodinu čekáme na náklaďák, ale nejede. Roman říká, že to je v pohodě, že je víkend a že to se víc kalí. Čekáme dál. Uvelebuji se na zlomeném kmeni na vodě. Julia ze Sumi zkouší totéž a k mé velké, zlomyslné radosti padá do vody. A to dokonce ještě dříve, než jsem jí k tomu mohl osobně pomoci (což jsem chtěl, ale tak daleko nedošla).

Vracím se s Julienem do lágru dobalit. Bulka a Axel mezitím z neznámého důvodu natahali obrovskou haldu haluzí před okno jakéhosi domku a naprosto tím zatarasili výhled uvnitř žijící bábušce. Ta teď doběhla celá nasupená. Nesahala hošanům ani po bradu, ale zařvala na ně tak, že byli okamžitě v pohybu a hromada dříví zmizela během minutky, za hlučného dirigování bábušky.

Vracíme se s Julienem k jezeru. Cestou potkáváme Antona a Chrise z Austrie. Seděli pod stromem v jednom ze sadů na cestě k jezeru spolu s několika lesníky z ponornického lesničestva. Před nimi je zaparkovaného něco jako maringotka s vlastním motorem. Opodál sedí v kruhu celá kompanie ponornických lesníků, vypadali jak dvanáct měsíčků. Anton říká, že Oleg došel k jezeru s tím, abychom se všichni vrátili, že mašina s pískem nedojede.

Pak sedíme na báglech před školou a čekáme a kecáme. Při jednom polibku s Oksanou zjišťuji, že je nějak slaný. A kruci. Červený očka a dva malinký potůčky. Chudák holka, mě je taky smutno.

No, pak přijíždí poslední kovboj ...

Pak přijíždí náklaďák a hážeme všechno na korbu (postele, ledničku, rozebraný externí sprchy (v materiálech o kempu, které jsem obdržel ještě před odjezdem z ČR je popisovali jako ‚natural-helio shower'), batohy a nakonec sebe). Vypadá to akčně, že každou chvíli něco nebo někdo sletí, ale nic podobnýho.

Pak vyrážíme. Na korbě nás jede asi dvacet. Po prvních 5 metrech nás všechny propleskla větev jablkovníku před naší školou. Za chvíli míjíme stanici DAI (silniční automobilová inspekce), takže se krčíme, aby nás nebylo vidět. Samozřejmě že nás JE vidět, čníme nad ohradu korby. Anton mi osvětluje, že my děláme, že tu nejsme, a DAI dělají, že nás nevidí. Dnes už vůbec drtivá většina DAI ani GAI (vládní autom. inspekce) nefunguje, poliši tam sice obvykle jsou, ale auta už nemusí zastavovat.

Erární věci sundáváme z korby v jakémsi internátě a za dalších 20 min jsme v Koropě, zhruba 5 tisícovém městečku na odlehlém venkově přibližně 120 km na východ od Černigova. Většina ukrajinských dobrovolníků v Rychly byla atsudá. Ti si nás také rozebírají. Já jdu s Ťáňou z Černigova k Oksaně. Nikdo není doma, jenom babička. Ta mě pořádně prolila kozím mlíkem. Celá lednička je polepená nálepkama ze žvíkaček: Knight riderem počínaje a želvama nindžama konče.

Byt má 4 pokoje, kuchyň, zimní zahrádku a balkónek. Je celkem veliký, ale žijí tu 5 lidí (tři generace) + v současné době ještě teta a strejc (návštěva po čas jarmarku) + já. 8 lidí. Táňa po jídle odešla. Bude bydlet u Sergeje (kemplíder z Koropu).

Pak přichází domů Táňa, mladší sestra Oksany. Je jí 11 let a je naprosto super. A jde se do města. Na to, že má Korop jen 5 až 6 tisíc obyvatel je hodně ‚rozlezlej'. Projít centrem trvá tak pět minut. Stavujeme se do banky, kde se seznamuji s Oksaninou mamkou. Pak se dál motáme centrem, blbnem s fontánkou a vracíme se do banky, kde jsem nasycen a zalit kávou.

Doma pařím s Táňou Duraka. Večer jdeme do místního klubu, který je otevřen specio pro naší kompanii. Na místě zjišťuji, že klubu (megalopolis) šéfuje Galkin spolu s dalšíma dvouma křenama, který znám už z Rychly, kam na jeden z prvních dnů přijeli a večer jsem se ožralí navzájem naučili všechna myslitelná sprostá slova napříč čecho/ukrajo/rusko/anglickými jazyky.

Galkin je Rus, žijící už dlouho na Ukrajině. Je mu něco přes 30 a výborně si rozumíme. Spojuje nás identický, trochu posunutý smysl pro humor. Utvrdila mě vtom skutečnost, že když jsem Galkina štípl do prdele a vyzval k tanci na jeden ploužák, tak tenounce vykvikl a začal se jako ošívat. Pak mě vzal za ruku a dovedl mě na parket. Po chvilce jsem to museli vzdát, protože jsem mu furt šlapal na nohy a kvikal omluvy, čemuž jsme se chechtali a potili se jako prasata. No a kolem třetí se šlo dom.

Zpět nahoru

28.7. neděle

Ráno vstávám kolem devátý. Je nachystaná snídaně. Máti, Oksana, Táňa, strejc, teta a já dlabeme jakousi vynikající pečeni na pivě. Všichni popíjíme víno, pouze teta víno chlemtá. Leze jí to do hlavy a furt mi vypráví vtipy a různý povídačky. Ty, kterejm sem rozuměl byly i dobrý.

Kde je otec jsem se raději neptal. Když jsem se na něj vyptával Oksany včera večer tak dělala, že neslyšela a žačala mluvit ně čemsi jiným.

Pak se šlo na jarmark. Historické kroje, historické i současné zboží, celé to bylo pěkné, ale připadalo mi to trochu strojené, takže jsem nakonec ani nic nefotil. Některý písně a tance ale byly fakt výborný. Na druhou stranu se to nedá srovnávat např. se situací z Rychly, kdy jsme po cestě od jeskyně procházeli kolem jednoho vesnickýho domku, před nímž na lavičce sedělo několik bábušek pějících kterou si lidovku a pár metrů od nich seděli na zemi děcka a poslouchali jejich zpěv.

No, pak jsme potkali Galkina a domluvili se, že ještě musíme pořádně pokecat a že se teda večer máme stavit k němu do druhé práce (kde dělá nočního hlídače čehosi).

Pak jsem si koupil pár párů nových fuseklí, páč ty starý už na mě kašlou a nechcou se nechat vyprat a na truc do sebe sem tam urobili ňákou tu díru. Taky kupuju tričko, protože jsem si jedno včera roztrhnul v Megalopolisu.

Odpoledne se jedeme koupat k nedalekému jezírku. Kolem jsou rozsáhlé pastviny a mnoho ovcí a koní a hus. Ale voda je kupodivu nádherně čistá a dost studená. Potkáváme tu skupinku čtyř maníků, se kterými zde sedí i Vika a Áňa z Černigova, a který jsou mi dokonale nesympatičtí.

V neděli odpoledne, před koupáním, najednou práskly dveře. Oksana zvedla oči ke stropu a zavřela dveře od ‚našeho' pokojíku. Za chvíli se ozval z kuchyně hlasitý povyk. Ptám se, kdo to je, jestli přišel její táta. Ano, táta. Tata, tata tata tata ta-ta, tata (letmá vzpomínka na Buty v lehkém opojení z rychle vysoslého pivka v tomhlenc žarku).

No, Oksanin táta byl, jak jsem se díky svému nenulovému intelektu a ‚vůni', kterou taťka vylučoval, dovtípil, p'janyj. Prostě kalil vodku v míře, která drsně obtěžovala jeho blízké i vzdálené okolí a věřím, že i jeho samotného, jenže se prostě zacyklil a nevěděl, kde začít s koncem pití.

(pozn. právě jsem dopil škopíka a du si zaplavat do černého moře. Doufám, že mi nikdo nečórne bágl a doufám, že neutopím svý brejle, se kterejma du plavat, abych eventuelně viděl, jak vypadá ten hajzl, co mi krade bágl).

(tak jsem si zabrodil. Co to sakra je? Du 20 metrů a furt je to popás. Tak plavu a po dalších 20-ti metrech se kopnu palcem o balvan. Stoupám si a je mi to porát po pás. Pak mi pípá levá ruka. Utopil jsem hodinky, hajzlu. Prej water resist - tak ty dy do zvratku, ty výrobce hodinek. Stejnak jsem s tím počítal a v Kyjevě si koupil nový. Za 4 hřivny. Taky water resist).

Takže táta se tehdy prvně, jak to vypadalo podle zvuků, porval s mámou v ložnici, načež byl vyexpedován do kuchyně. Potom jsme se šli koupat. Oksana měla úplně vlhký očka hanbou. Tak jí říkám, že to znám, že můj táta je taky alkoholik, i když teda takovej českej prototyp pivního alkoholika, co ubližoval jen psychicky (když byl v ráži).

A večer po koupání sedím a koukám s tetkou a strécem na telku a čekám, až se Oksana osprchuje abych mohl jít taky a v tom se tata vevalí do dveří od obýváku, haleká cosi o mém báglu, a když mě zmerčí, tak řve ať si s nim jdu zakouřit, že sloužil v Československu v armiji. Uvažuju, že půjdu, bych se vyžil v absurdním rozhovoru, ale teta vytláčí tatu ze dveří řka, že nepanimáju a nekouřím. Tak sedím, nemekám a čumím na telku.

Pak se celá situace ještě jednou opakuje o 5 minut později, pouze s tou obměnou, že se z gauče zvedá i strejc a chvilku to vypadá, že se ti dva začnou přes tetku rubat. Nejraděj bych tatovi taky říznul, jak ho slyším řvát, že všichni jsou kurvy a že nejvíc by chtěl najebat tetce. Tetka strejca uklidňuje, ten si s mručením opět sedá vedle mě na gauč, a pak vytlačuje tatu ze dveří. V telce běžely ukrutný reklamy na ledničky, vložky a žvýkačky.

V podvečer lezeme s Oksanou na půdu. A potom koukáme ven střešním oknem, kouříme a kecáme. Je o čem. Čubrním, jak relativně dlouhé a souvislé věty produkuji.

Večer pak ještě chvilku hraju duraka s Táňou. Jsou to poslední chvilky, co pro sebe s touhle 11-ti letou dívčinou máme. Po prve jsme se viděli před dvěma dny, ale prostě vidím, jak Táňa nechce, abychom chodili někam ven a má slzy na kahánku. A vůbec všechny ty místní holky, co jsem tady poznal, jsou neuvěřitelně emotivní a nerozpakujou se to dát najevo. Žádný pózy jak doma. Navíc cítím, že jsem k ní taky přilnul. Takže dáváme pořád další a další hry, Oksana už chce jít, tak ji přesvědčuju a sedá si ke mně a pokračujem ve hře. Dlouho.

Nakonec ale vyrážíme, i přes Tániny smutný očka, ke Galkinovy do práce. Už se těším na vodku, i když teda moc kalit nehodlám. Z neznámého důvodu ale není v práci. Zvoníme a klepem na okno a nic a nic. Říkal, že má dítě v nemocnici a je tam s ním žena. Možná se dítěti přitížilo a on musel přijet za nimi (pak jsem se od Oksany dozvěděl, že sám onemocněl).

Takže se pomalu loudáme centrem a poohlížíme se po ostatních. Nakonec jdeme k Marině domů. Přicházejí i Max, Julien, Saša, Axel, Áňa z koropa … a ještě později jdeme s Oksanou domů.

Zpět nahoru

29.7. pondělí

Ráno vstávám kolem osmé. Táňu jsem slyšel běhat po bytě už dávno, Oksana se už taky vybatolila, máti je v arbajtu, strýko s tetkou jeli domů a bábí je u koz (k mému údivu to stavení, co jsem před Oksaniným ‚cihlovým panelákem' považoval za garáže, jsou chlévy. A prý to i jako chlévy bylo postavený, žádný předělaný garáže!).

Po snídani balím, loučím se s Táňou a jdu s Oksanou na sraz k odjezdu. Tam shazuju bágl a beru Oksanu do magazinu, kde spolu vybíráme voňavku (nějak mě prostě nic lepšího nenapadlo), kupuju nový karty Táňe, ať může pařit duraka, a jdeme zpět.

Přijíždí dodávka a hážem dovnitř bágly. Pak rozlučka - potřást a poplácat se s borcama, opusinkovat a obejmout s holkama (dobrá 1/2 brečí nebo popotahuje) a naposled se krásně, slaně políbit s Oksanou.

Pak se zaklaply dveře a jen přes okno sleduji plačící Oksanu, jak ukazuje voňavku Vice a Val, který taky popotahujou, a odezírám ji ze rtů ‚Jan'. Pak mi výhled zakrývá Max, kterej se zvenku připleskl a přisál na okno dveří a chvilku po něm smejčil sem a tam. Pak se odlepil a přes poslintaný okno zas koukám na holky. Přede mnou na sedadle potahuje Blandina. Sakra. Cítím, jak mi běhá vlna břichem. Sakra. Všichni jsme přece věděli, že je to jen na 14 dní. Tak co se děje? Nikdo z těch lidí tady není žádnej patetickej usmrkanec. Prostě to tady bylo hodně dobrý. Teď to končí. ‚Vsjo'. (I teď s odstupem, už v Brně, těch 14 dní na severovýchodní ukrajinské rovině považuji za jedny z nejkrásnějších dní v mém dosavadním životě. Bylo tam a zažil jsem tam všechno. A to v naprosto plné, vroucné a přirozené podobě. Člověk nemusí být žádný ruso/ukrajinofil, aby toužil po tom, na Ukrajinu (nebo do Ruska) se vrátit).

Jedeme do Černigova (2 hod.). Pak hned přesedáme do další dodávky a jedeme další cca. 2 hoďky do Kyjeva.

Předchozí kapitola: Rychly.

Další kapitola: Kyjev.

Zpět nahoru