Trupky na cestách : Ukrajina a Turecko (2002)



Kars a Staré Ani

Kars - město, o které se v 19. století Rus s Turkem pořád mleli. Nedaleké starodávné Ani je bývalým hlavním městem velké Arménie. Je doslova na moderní turecko-arménské hranici, takže mužete vidět arménské pohraniční věže.


29.8. čtvrtek

Ráno pojídám zbytek sladkostí od Hanify a Ayderu a pak mám neskutečnou průtrž mračen, kterou svádím na včerejší meloun. Vyloženě jsem močil řití. Nechápu, proč to de prdelí a né normálně předem, když je to v tomhle skupenství. Malá fontánka, dekadentní verze čůrajícího Františka z Františkových Lázní.

Lesníkovy přibyl kamarád. Dávám jim skoro plnou oříšovou nutelu 400gr. Na Kačkaru jsem ji nějak nemohl, teď se mi stále příčí a zbytečně zatěžuje. Lesník se nejprve cuká, ale když říkám: pro děti, tak ji bere.

Pak se mi povedlo stopnout Gruzince z Tiflisi ve frajerským bavoráku. Docela novým, ani jsem nečekal, že by mi takovéto auto mohlo zastavit. Konečně zase ruština a 'normální' konverzace. Je to 'borec', vyhrál v jakýmsi druhu souboje na Olympiádě, ještě za dob Sojuzu. Takže jsem stopl mistra světa.

Vypráví o tom, jak ho zvali do Německa, ale že nakonec odmítl, i když by tam měl kopy peněz. Několikrát tam na jejich pozvání jel, ale ti Němci jsou prý takový: 'cholodni, nie kak čechi, s teboi možno charašo atkryto pagavariť, kak sejčas. Vy nie cholodni'. Řekl jsem mu, že lozím po horách a lyžuju a graju fotbal atd. a on na to, že jsme obá sportsmeni a že to respektuje. Tak mi vyprávěl o dětech, starší dcera že jde studuje práva (asi) v Tiflisi a mladší synek že právě taky hraje fotbal, že chytá a moc mu to jde.

Pak vyprávěl, jak jezdí v zimě do Turecka kupovat prasata, protože Turci prasata nejí (músulmani), tak je prý v zimě klidně za 10 dolarů prodají - chechtá se, proč je teda vlastně chovají. Tak to taky nechápu (a sám jsem ale prase nikde neviděl).

Jinak říká, že by doma u Turka nikdy jíst nemohl, že jsou to špinaví musulmani. A že mají doma binec, ne jako Gruzínci nebo Arméni, kteří jsou křesťané a jsou tedy civilizovaní a starají se o čistotu.

Náhorní plošina kolem Erzurumu a Karsu
Za Šenšatem se vystoupe do výšky cca. 2400-2600 a pak lehce klesne. Ardahan je na náhorní plošině ve výšce cca. 1800 metrů nad mořem. Tuto nadmořskou výšku si pak plošina udržuje (Erzurum 1950, Kars taky kolem 1800).

Po cca. 45 minutách děláme pauzičku. Prý: 'padaždim ribjata i pakušájem'. Během čekání na ribjáta skládá na dřevěný stoleček u silnice hromadu různý zeleniny a ovoce a chleba. Pak dojíždí dva jeho kámoši, každej ve svým bouráku, docela jednoznačně to působí, že je převážejí přes hranice. Potom jíme, ale já moc nemůžu, cítím, jak mám podrážděny žaludek, ale přesto trochu jím (jinak to nešlo, i tak byl problém se vykecat - skoro to pokládali tak, jako bych se štítil jejich jídla, tedy jich samotných (jako oni musulmanů). Kdybych si vůbec nevzal, tak by se dost urazili až nasrali). I přesto, jakou trochu jsem snědl, se cítím úplně přežranej a mám v břichu dost blbej pocit - jako bych měl prasknout.

Na křižovatce na Kars kousek za Ardahanem mě gruzínský borec vyhazuje, přátelsky se jako křesťan s křesťanem loučí a pokračuje s ribjátama do Tiflisi.

Já to beru do nejbližšího lesíka, abych se trochu schoval před zraky čety vojáků, kteří hlídají tuhle křižovatku. V lesíku opět neguju Františka. Ze zvukové kulisy mého činu by byl Beethoven dosáhl osvícení. Bylo tam od basu až po vejšky úplně všechno a zpívalo to o totálním průseru. A to nejen o tomhle jednom konkrétním, ale vůbec o mým zdravotním stavu a tom, co s tím.

Pak jsem stopl nadprůměrně pomalej náklaďák a svezl se cca. 20 km k odbočce na jakousi vesničku a vytuhnul tak v půlce náhorní plošiny směrem na Kars. Nikde zhola nic. Pouze vyprahlá step, v dálce na horizontu zvlněná rovina, vítr, a nad tím vším ohromné nebe. To nebe bylo fantastické, neuvěřitelně silně působilo a vyvolávalo ve mě moc zvláštní pocity. Sklánělo se nad tou scenérii a jakoby se přímo dotýkalo země a tedy i mě samotného. Tak v takovémto prostředí žili staří Turci a mongolové a všechny ty hordy z východu! Takhle si představuju ty pláně pod Ťan-Šanem a Altají a ve vnitřním Mongolsku.

Lehám si vedle silnice a pozoruju oblohu a horizont. Představuju si rolníky ve východní a střední Evropě a jejich pocity hrůzy, když se oběvili Mongolové. Lidé, uvyklí žít na hroudě půdy, kterou obejdou za jeden den a kteří nic víc ze světa neviděli a neznali. A najednou je tady někdo, kdo se objeví odnikud, kdo v jejich představách nikam nepatří a může tedy jít kamkoliv. Barbaři budící hrůzu. Něco zcela cizího, jiného a nepochopitelného. Zároveň se snažím vžít do kůže těchto kočovníků, do jejich pocitů. Pod dojmem okolí se mi vůbec nezdají cizí a nepochopitelní. Jsou přesně takoví, jaká je jejich zem ...

... v hlavě úplně slyším klapot koňských kopyt, až se mi to zdá až moc realné. Sedám si a kousek ode mně právě projíždí Turek na koni šikmo přes silnici. Kýveme na sebe a on klušedál do pláně do nikam...

Posedávám a čekám, že něco pojede kolem. Napadá mě vyfotit sebe samospouští, jak sedím s báglem na silnici vedoucí stále rovně. Samospoušť me ale podvedla - dala si moc na čas a pak mi vyfotila nohu, když jsem se šel podívat co se děje.

Užívám si prázdnotu a vítr až nakonec kolem projíždí Dolmuš, tak jsem ho zastavil a opustil toto místo směrem k lidem, do Karsu. Řidič chtěl 5 milionů, dostal dva.

V Karsku jdu do turistické kanceláře, kde vyřizují lístek do Ani (student 1,5 mil., jinak 5 mil.) Je to nějaká asi státní kancelář, ve stejné budově, hned vedle, sedí policajti a tak není třeba nikde běhat po Karsu. Všechny štemply se vyřídí tady. Nabídli mi odvoz na zítra spolu s dalšíma turistíkama do Ani a zpět za 15 mil. Hrdě jsem odmítl, vzal si fotokopii schématické mapky Karsu a odešel.

Pak jsem zaběhl na hoďku na smrtelně pomalej internet.

Pak na ototerminal ve městě (hlavní otogar je za městem. 5-10 minut autobusem z terminálu), kde jsem pátral po spoji k Ani. Bylo už 17:00, takže tam moc lidí nebylo, ale po asi 10 minutách tvrdého zatloukání jsem z dvou chlapíků vytáhl info, že ten autobus z Lonelyplanet opravdu existuje. Jezdí v 13:00 odkudsi z Karsu (nevim jestli ototerminal nebo otogara, spíš ale asi otogara) a jezdí do vesničky Oçakli, což je hned u Ani, už ve vojenské zóně. Zpět jede až 'někdy' druhý den, takže je pak třeba z vojenské zóny na noc vypadnout a stany postavit před ní (cca. 3-5 km před Oçakli).

V obchodě kupuji velkej jogurt (plánuji obnovu flóry a fauny v bříšku), černý balený chléb, normální ekmek, halvu a broskev a směřuji za Kars na Ani. Stopuju koňský pojezd, kterým se nechávám vyvézt až na okraj Karsu.

Docházím k jakési polozbořené benzínce. Začíná pršet. Lezu rovnou dovnitř. Chlapíci v montérkách a zašlých svetrech sedí kolem zánovní telky a kalí čaj. Snažím se jednoduše zeptat, zda si u benzínky mohu postavit stan, ale budím poplach. Všichni se snaží pochopit, oč je žádám, ale situaci společně nezvládáme, protože reagují sice vstřícně, ale právě až moc, doslova hekticky. Prvně si mysleli, že se s nima chci dívat na jejich televizi, pak že si chci zatelefonovat, pak že chci nabrat benzín a nakonec, že po nich chci jídlo. Tak jsme sedli k čaji a v klidu jsem jim zopakoval, že jestli si můžu postavit na kraji pole stan. 'Problém yok'.

Během čaje se venku nehorázně rozpršelo - naprosto apokaliptická scenérie: náhorní plošina, opuštěné městečko Kars a zapomenutá zemědělská pumpa; na obzoru hory, silnice vedoucí k nim a nad tím temné, sytě černé mraky ze kterých padá dolů celé moře. Celé je to pravidelně osvětlováno bohatě rozvětvenými blesky ihned následovanými šlehou hromu. Chalpíci mi ukazují místo ve vedlejší budově, kde spí na matracích a dekách. Že si mám lehnout vedle. Dům je jen kostra, místo všech oken a dveří má jen díry.

Krátce jím (ekmek, jogurt a broskev) - citím nepříjemné pnutí v břichu a je mi trochu slabo.

Chlapíci mě zvou k telce, tak jdu s nima a 1,5 hod. koukáme na patetický a vyloženě schématický turecký film, o jehož hlavním protagonistovi mi všichni stále dokola říkají, že je to baba (otec) všech Turků (ale Atatürk to rozhodně nebyl).

Pak jdu spát. Venku stále bouřka, barákem to protahuje jako komínem. Je jasný, že ráno budu nemocnej. Ještě piju preventivně dávku multivitamínu rozpuštěného ve vodě. Je kosa.

Balím se do oblečení a kuklím do spacáku. Spím lehce. Nedaří se mi usnout kvůli těžkému pocitu z břicha, asi válka bakterií. Hodně se potím, ale teplo mi rozhodně není.

Zpět nahoru

30.8. pátek

Ráno mě budí nutnost. Cítím, že mám teplotu a je mi slabo. Opět ty ohníčky od kostí po celém těle. Po záchodě se k tomu ještě přidává typický rozesraný pocit. Je to břečka. Co, břečka! Je to prostě voda. Během půl hodiny jdu ještě 2x. V mezičasech pomalu balím. Přitom včera odpo a večer jsem se cítil relativně v poho, oproti dnešku.

Je kolem 6:30. Cítím, jak se zlomilo poslední stéblo touhy jít dál. Už od Rize se mi nechtělo, ale říkal jsem si, že když už jsem v těchto končinách, tak tu prolezu všechno, co mě zajímá. Ani, Dogubayazit, kouknu na Ararat a jezero Van. Dnes ale cítím, že se chci vrátit. Jednak sotva nahodím bágl na záda a pak stejně nemůžu zapnout bederní pás, abych náhodou nepohanil trencle, a pak je mi jasný, že bych těmi místy jen proletěl a snažil se to mít co nejrychleji za sebou a už sedět ve vlaku. Proto jsem se sem ale netáhnul, prostě jen odškrtávat fleky na mapě. Když z toho nekouká ten požitek z cesty někam, když mě to dál už prostě netáhne, tak se na ty místa nebudu mervomocí tlačit.

Mám jasno, že tohle není ani tak o pevné vůli jako spíš o tom poznat, kdy už jsem sytý. Tahle sračkoidní situace pouze běh věcí trochu urychlila, ale jen o několik málo dní.

Takže jsem se rozhodl. Zítra ráno jedu vlakem zpět do Istanbulu. Dnes se pokusím vidět alespoň Ani. Piju s borcama čaj, jen bez cukru a odmítám jejich opakované výzvy ke snídani. Říkám jim: 'Ben hasta' (já nemoc).

Předchozí kapitola: Čaj z Rize.

Další kapitola: A zase zpátky.

Zpět nahoru