Trupky na cestách : Ukrajina a Turecko (2002)



Pohoří Kačkar Daglar

Nejvyšší pohoří Turecka Kačkar Daglar a zdolání hory Kačkar Dagi (3937 m.n.m.), byť sem si to pak vodkecal... Ono to na týhle fotce vypadá skoro až drsně, ve skutečnosti je ale nejsnazší cesta technicky triviální.


23.8. pátek

Vstávám pozdě, kolem desíti. Provizorně balím a jdu na inet a nakoupit žrádlo do hor. Na inetu si po chvilce řešení nechávám vytisknout plánek do hor (750000,-). Za jídlo dávám zhruba 12 mil (nemám vařič, tak kupuju jen víceméně hotové jídlo: 4x ekmek, 500gr nutely, velkou pixlu bílých vařených fazulí, 8x tyčinku metro a čokoládu. Kus salámu už mám).

V kempu se míjím s párkem, holčina z Anglie a klučina ze Srí Lanky. O lození po kopcích moc neuvažují.

Jdu po silnici na Yaylalar, ale nic nejede. Je 16:00. Docela pozdě. Jediný pravidelný dolmuš směrem nahoru jezdí v 14:00 za 7 mil.

Po čtvrté mě míjí další dolmuš, zřejmě speciálně vypravený. Zastavuje u mě, ale za ty prachy svézt nechci.

První dva stopy mě pouze popovezly o 3+3 km. Pak ale, zrovna v momentě, kdy žnu ostružiny u silnice, těsně stopuju káru až do Ongularu (vesnička ještě kus nad Yaylalarem. Je tam poslední obchod s jídlem z této strany).

Párek z Tel-Avivu v pronajatým autě (Šair a Karen). Kareniny rodiče jsou původem z Čech, dokonce byla i na návštěvě v Brně. Jsou docela veselí, speciálně Šaira baví hnát před autem vyděšený ovce a při tom na ně troubit. Ovce zmateně peláší, mrskají těma svejma kudrnatejma prdelema a my jim na dvojku kotíme v patách a chechtáme se jako vořeši.

V Ongularu spí Š+K v pokojích u Ismaila (horského vůdce, který má dole v domě i onen poslední obchůdek). Já se Ismaila pouze ptám, kde můžu postavit stan, tak mě posílá s jedním vesničanem, který mi ukazuje slušnej plac dole u říčky, kde nebudu nikomu zavazet. Stavím stan, chystám spacák a pak si jdu ještě sednout do čajovny na čaj a poté chrápat.

Zpět nahoru

24.8. sobota

Docela mi trvá vymotat se - klasika.

Vycházím až 9:15. Cesta pod Kačkar Dagi [dái] vede nádherným údolím, za 1,30 jsem u Yayly, před kterou si dávám pauzičku a jednu tyčinku metro (cca. 15 min). Po dvanácté dorážím do Dilben Düzü, kde stojí 3 stany a právě tu svačí Š+K a další párek (to snad už není možný), tentokrát z Istanbulu. Krátce odpočívám a hned pokračuju k Döniz Gölü, kde jsem cca 13:45.

Mezi kameny kousek od břehu plesa stavím stan, krátce žeru a dávám do báglu nezbytné teplé oblečení a jídla na normální den a něco. Pokusím se aspoň o kus cesty směrem k vršku.

Je 15:15 a docela (docela hodně) mraky... prvně ztrácím směr hned nad plesem a šplhám po nějakým kameným poli a skále (byl jsem moc na pravo od sedýlka do vedlejšího údolí), pak to beru traverzem na levo (západ), kde v malým sedýlku opět nalézám kamenného mužíka.

Sestupuju ze sedla na druhou stranu, brodím menší sněhové pole, a najednou prostě čumím, z poza skály na mě čouhá holá řiť. Pak za skálou slyším němčinu a trochu uťáple říkám "hi". V tu ranu letí gaťata hore a řit mizí za skálou.

Párek z Vídně. Klukovi se z nadmořské výšky a dehydratace neudělalo dobře. Došla jim voda, tak se chtěl aspoň vysrat. Dávám jim napít, taky mě trochu praští ve škopku. Málo jsem pil, ale bez vařiče to jde s tou ledovou vodou ztuha. To je o zuby a o krk.

Říkají, že taky šli na vrchol, ale už před hodinou to otočili, protože stále bloudili v mracích a musí se vrátit až do Ongularu, jelikož sebou nemají stan a věci. Tak to maj co robit. Tohle teda přepískli. Pomalu se s nimi vracím. Sosáme mou vodu, klukovi to pomáhá. 16:30 jsme zpět u Döniz Gölü.

Je tu také Němec ze Stuttgartu, Š+K právě zalézají do stanu + je tu ještě čtverka z Rakouska (tři ve stanu a jeden ve žďáráku). Němec spí také venku. Všichni mají prvotřídní výbavu. Všelijaký hromady izotermických fólií, krutý spacáky, ždáráky snad lepší než normální stan atd. ale hlavně teda sebou mají VAŘIČE.

Párek z Vídně svačí a zve mě, ať to prý nemuší táhnout všechno dolů. Tak jim významně pomáhám a ulehčuji jejich zavazadlům.

17:30 jdu spát. Poprosil jsem Němce, ať mě vzbudí v 5:00 ráno, kdy říkal, že chce vyřážet na cestu.

Zpět nahoru

25.8. neděle

Němec mě budí v 5 hodin ráno. Všude jsou mraky a je pěkná kosa. Vařič opravdu chybí [no jistě]. Nutím se vypít 1,5 litru vody (totálně ledový), aby mě pak tolik nebolel škopek.

V 6:08 vyrážím. Kolem jsou mraky, místy trochu protrhané větrem.

6:34 - sedýlko nad plesem, míjím čtyři Rakušany.

6:57 na poslední skalce dole na plošině pod stěnou - pauzička. Dlabu tyčinku Metro. Kolem mraky.

Lezu do sedla, které vidím na levo, že pak překrosím hřeben. Ani nevím, jak mě taková blbost napadla. Jak velký nesmysl to byl, se ukázalo hned co jsem tam vylezl. Většina hřebene byla v mraku, tak to nešlo vidět, ale po hřebenu na pravo, jen tak sám a bez ničeho, to bych se rozbil.

Lezu dolů a znovu to zkouším víc na pravo, zhruba v polovině stěny, kde jsem mezi mraky zahlédl (asi) nejvyšší bod. já vlastně ani přesně nevěděl, jak ten vrcholek vypadá a kudy tam, takže jsem jak guma lezl tam, kde jsem mezi mraky zahlédl nějakou špici. Prasím to nahoru zajímavou adventure stezkou, všude se sype kamení i nestabilní balvánky. Nahoře mě pak zastavuje nehorázná věž na levo i napravo ode mne a stěna dolů předemnou (její konec mizí zahalen v mracích). Tak se chumlám do bundy, zalízám za šutry a dlabu sušenky. Zvažuju, jestli se na to vyprdnout nebo ne. Nejsem daleko od vrcholu a jsem vysoko. Tudy to ale dál nejde, tzn. musel bych dolů a zkusit to zase znovu. A v těch mracích není vůbec jistý, že vrcholek najdu. Vlastně není jistý, že v nich vůbec něco najdu. Tak dlabu ty sušenky a dumám, jestli se na to teda vyprdnu.

Pak se nějakých 30, 40 metrů podemnou mezi mraky objevují dva Rakušáci (ti mladší). Slézám k nim. Taky hledají cestu. Říkám jim, že tudy ne. Nakonec docela riskujem a traverzem přes vcelku solidní skalku na pravo (To byla prasárna, trošku to ujet, tak jsme dole nasračku. Nebýt těch dvou maníků, ani by mě to nenapadlo) od nás se dostáváme na velké, strmé kamenné pole. V potrhaném mraku nad sebou vidíme vlaječku na vrcholu.

Pak už to byla pohoda. Ale ten travez byl oulet. Dole širokodaleko velký nic, nahoru strmá stěna a já se stáhlýma půlkama na té stěně, přichycenej prstíkama jak to klíště. Nepříjemný mrazení, že už si možná nezačutám.

Navrchu jsme 9:45. 45 minutek si tam hovíme v závětří, pak jdeme dolů. V sedýlku nad plesem potkávám další (!!!) párek z Izraele a klábosíme, takže v táboře jsem až 12:30.

Piju, jim a balim.

14:00 razím k Nameless Lake.

a 15:30 jsem nahoře v druhým sedle za Nameless Lake. Dávám pauzičku, Metro (2x) a v 16:00 si všímám jakýchsi zvířat dole u vody (je to po cestě). V obavě, že to jsou medvědi (kdosi psal na netu, že tady jsou), dávám zpátečku (Nic pořádně o medvědech nevím. Možná to jsou extrémní samotáři a ve více kusech dohromady se nikdy neslízají, takže byla moje reakce i tak zbytečná, ale když nevím, tak je prostě lepší nemagořit). Nehodlám opakovat zkušenosti, které jsem utržil před 5 měsíci v Nízkých Tatrách. V sedle, ze kterého jsem přišel, vidím pomalu přicházet tři lidi. Slézám jim naproti, bych se domluvil co a jak a varoval je.

Jsou to Švýcar + Švýcarka + horský vůdce. Ten říká, že v Kačkaru žádní medvědi nejsou, tak jdu zase zpátky a v místě, kde se u vody pasou čtyři divný krávy (teda vlastně medvědi) stavím stan. Spát jdu kolem sedmé.

Zpět nahoru

26.8. pondělí

Ráno se probouzím kolem půl vosmý a je mi divně blbě. Trochu tlak v hlavě, ale to bylo i včera. Dnes navíc tlak v břichu a lehce slabo. Jako před blitím. Po odlechčení břicha se to trochu zlepšuje.

9:15 vyrážím; jdu do kopce, jdu jako slimák a funím jako pes. Po 45 minutách vystupuju do sedla a je jasný, že jsem lapnul nějakou nemoc. Cítím celkovou slabost, nechuť jíst a takový ty ohníčky po celým těle.

Kolem jsou mraky. Dávám pauzu a čekám na Švýcary s průvodcem, protože mám obavu, že bych mohl minout bodbočku doprava do Kavronu, kolem které bych měl zanedlouho jít.

Pak se táhnu za Švýcarama, jdou pomalinku, ale sotva jim stačím - moje momentální maximum.

U odbočky na Kavron opět odpočívám. Švýcaři po chvilce odchází. Nechávám je jít a dál sedím, teď už se nemusím bát, že bych přehlédl cestu do Kavronu (což by byl teprve průser). Konzumuju Ibalgin 400, bych mohl pořádně jít. Teď už by to měly být jen dvě hodiny chůze, tak to hlavně nějak doklepat. Sedím, kupím síly a čekám, až íbéčko zabere, přičemž dávám procházejícímu vodiči osla půlku paklu oplatek. Pak mažu dolů. Íbéčko mi docela pomohlo. Postupně mě míjí směrem nahoru 4 družiny po cca. 10-ti lidech, vypadají jako nějaký horolezecký klub. Helmy a vercajk. Kus za jezerem Derebasi Gölü předcházím Švýcary.

Jde se podél říčky s širokým travnatým údolím plným velkých kamenů a rododendrónů. Říčka často teče mnoha malými pramínky všude po údolí, takže mám brzy boty a gatě po kolena durch.

Mží tak, že to je jako regulerní slabší deštík. Fouká. Ale moc to pro tuhle chvíli nevadí, íbéčko funguje dobře.

Po dvou hodinách nacházím několik barabzen na pravém břehu teď už mohutnější říčky a pak v mlze narážím i na mostek, po kterém přecházím na levý břeh do Kavronu. Je 13:45.

Sedám v relativně velké čajovně a pařím velký čaje a buchty, který vypadaly moc dobře, ale byly napchaný kandovaným ovocem. Měl jsem za to, že tahle příšerná, pozubechsemazající chuťovka už zmizela ze světa.

Je tu párek z Izraele a 3 lidi z Austrálie. Přijeli z Ayderu a chtěli jít nahoru, ale v tom počasí to vzdali.

Báječně mi kosnou promočené nohy. Zjišťuju jak jedou dolmuše. Na cestu pěšuom není ni pomyšlení.

15:30 (a další údajně v 16:00) jede autobusek dolů, do Ayderu - za 2+1 milión. Izraeloaustralský vejprava se také vrací.

V Ayderu mi Izraelci ukazují dům, kde spali za 5 mil. osobu/noc. Nakonec je to za 10 mil., protože musím platit za dvoulůžkáč a jsem sám, ale beru to. Nemám sil a nutně už se potřebuju pořádně vypotit. Je mi fakt zle. Ta izraelská dívčina mi rovnou do ksichtu řekla, že jsem úblně bledej. Ani jsem jí neodpovídal, proč taky.

V 18:00 zaléhám, na sobě dvě tlustý deky a potím se a potím a piju vodu s vyšumělým multivitamínem a magnésiem. Spoléhám na své tělíčko. Jak nás učila sssehžka učitelka na základce: 'čím primitivnější organismus, tím lepší schopnost regenerace - vezměte si, třeba takový Nezmar Hnědý. Tomu děti, naroste zpět i celé chapadlo, když o něj příjde.' Přidadám si ještě o fous primitivnější než ten nejprimitivnější ze všech Nezmarů Hnědých, tak doufám, že brzy zregeneruju své síly na použitelnou úroveň.

Předchozí kapitola: Čamlujamač.

Další kapitola: Čaj z Rize.

Zpět nahoru