Trupky na cestách : Ukrajina a Turecko (2002)



Trubka v Erzurumu

Nocování může mít mnoho podob. Tuším, že v Erzurumu se mi podařilo vykonat jedno z vůbec nejpitomnějších, co jsem zatím vykonal. Nebo už někdo zkoušel nocovat v pětimetrové reklamní trubce na tý náhorní plošině hnedle kousek za Erzerumem?


20.8. úterý

Ráno, když se probouzím, se akorát blížíme k horám. Celej den pak vláček projíždí údolíčkama a tunýlkama. Okolo jsou čím dál větší a skalnatější hory. Připadám si jak v orientexpresu.

20:30 jsem v Erzurumu. na nádru i na pár místech ve městě jsou mapky města. Vůbec mě Erzurum překvapuje, čekal jsem díru, ale nakonec jsem ještě večer našel inetcafé. Tak píšu dom, že jsem živej a to v celku. Poté, co jsem sežral 5-ti kilovej meloun k véči, jsem se u monitoru málem pochcal, protože se blížil zavírací čas a já jsem chtěl všechno dopsat.

Nějakej čas trávím se dvouma chlapíkama na benzínce ve městě. Měli noční šichtu a klopili do mě čaj za čajem. Pak jdu po výpadovce směrem na Artvin. Cestou vedle mě zastavuje osobák se dvouma chlapama. Kývou na mě a něco prndají. Říkám anglicky, že jim nerozumím. Lámanou angličtinou se ptají kam jdu. Říkám, že to není jejich starost, že se o sebe postarám sám. Tak jeden sahá do náprsní kapsy a ukazuje policejní odznak. Ňácí tajňouši nebo co. Tak říkám, že jdu za město, že chci zítra stopovat k horám. Oni zase, že je noc a že mě hodí někam do hotelu a že můžu vyrazit zítra. Tak jim povídám, že dík, ale že hotel je na mě moc drahej, že raději dnes nebudu spát a prospím se až pod horama ve stanu. Chvilku mě ještě přesvědčují, ale nakonec mě nechávají být.

Po cca. půl hoďce chuze to zalamuju u jednoho silničního mostu. Našel jsem tam asi 10-ti metrovou reklamní trubku (zřejmě nějaká rourová fabrika). Lehám si dovnitř doprostřed na karimatku a spacák.

Zpět nahoru

21.8. středa

Ráno mě budí zpěv muezzinů a kosa (neuvědomil jsem si, že jsem na náhorní plošině cca. 1800 metrů nad mořem). Lezu do spacáku a ještě hodinu pospávám. Nakonec se vracím zpět do centra, že si město přece jen prohlídnu.

Čufte Minareli Medrese maximálně doporučuju. První medresa, kterou jsem na vlastní oči viděl a po mnoha letech jsem zase pocítil takovou tu bázeň a úctu. Už jsem si říkal, že jsem úplnej ignorant. Ale tahle medresa na mě fakt zapůsobila.

Hned vedle je veliká mešita. U ní mi anglicky nabízí provedení jeden mladík. Říkám, že mu ale nic nezaplatím, páč nemám moc peněz. On na to, že ani nechce, že jen potřebuje cvičit angličtinu.

Jmenuje se Vedat, je z opravdu chudé rodiny a má náboženské vzdělání. Dnes už v Turecku nefungují žádné medresy, ale na škole může člověk chodit na speciální výuku Islámu. Z veliké mešity jdeme na tvrz na věž. Vedat říká, že Erzurum má tak 400 tis. obyvatel. No, z vrchu věže to tak rozhodně nevypadá, ale čert ví, když tu mají i univerzitu. A 350 mešit.

Pak jdeme do obchůdku Vedatova strejdy, který vyrábí a prodává koberce. Vedat mi tam na mou prosbu píše 5 nejčastějších slovesných časů v turečtině. Napsal ale jen present simple tense, protože se zmínil o jednom knihkupectví, kde by mohli něco mít, a tak jsme se tam vydali. Nakonec v knihkupectví nacházím alespoň tureckou konverzaci v angličtině i s trochou (dostatečnou) té nejnutnější mluvnice. Je to solidní nářez: 6 pádů, kupa časů, otázky i negativ se tvoří přidáváním slabik ke slovesu, sloveso je na konci věty, atd. atd. Ale asi to pujde.

Pak jdeme městem. Já na Artvin, Vedat požádat o práci do jednoho hotýlku (dohodil mu to prý strýček, který prý potkal někoho na polední modlitbě a slovo dalo slovo a možná i práci …).

Cestou na kraj Erzerumu mě odchytávají hoši (20 až 60-ti letí) sedící v pouliční čajovně a zvou na čaj. Půlhoďkový Babylón s jazyky a pak pokračuju. Po 1 hodině chytám stop do Tortumu. Tam jsem v 19:00. Hned mě odchytávají maníci v čajovně na náměstíčku a zvou na pár čajů. Jeden z nich mě pak zve k sobě domů, že si můžu postavit stan u něj na zahradě.

Tenar, rodák z Tortumu, ale v současnosti pracuje jako šéf policie v Mersinu, což je velké turistické letovisko na jihu na pobřeží Středozemního moře. Za měsíc odjíždí i s rodinou na dva roky sloužit do Kosova.

U zahradního stolu mi dává mi večeři jako prase a jako prase tu večeři taky hrnu. Bavím tím jeho rodinku. Říká, že vypadám hladově. Tak mu vysvětluju, že jím hlavně ekmeky a pořádný kořeněný jídlo už jsem neměl hodně dlouho, ať se nezlobí. Pro upejpání není místo, teď je tady jídlo, tak ho jím.

Předchozí kapitola: Ankara.

Další kapitola: Čamlujamač.

Zpět nahoru