Trupky na cestách : Ukrajina a Turecko (2002)



Epilogue


V Brně vystupujeme něco po druhé (z Bratislavy 12:34). Misha chce vidět Kutnou Horu, pak k hranicím Německa a stopem do Amstru. Jestli to nebude stíhat, tak vlakem (v neděli musí být v arbajtu). Dnes by ale k hranicím dojel nejdřív kolem druhé ráno, tak mu nabízím přespat u nás.

Couráme se městem a dlabem pod Petrovem v Denisových sadech a pak jdem na lékařku na inet, kde mu dávám svůj ajsik a heslo a kde potkávám Davida, kolegu promítače (dříve kolegu trhače) plus kolegu fakultníka. Domlouváme se na zítra na pivko po obědě na Bláhovce, že mi ukáže fotky z letošního Rumunska. Večer v 18:00 (zítra) pak razí do Chorvatska na přechod kteréhosi hřebene u móře, kde se bude snažit nešlápnout na minu a uskakovat před zmijemi rohatými.

Trolejáku došla nad Pisárkama v kopci šťáva. V Mishových gestech a pohledech, kterými situaci sleduje, se zračí tentýž zkoumavý zájem, se kterým jsem sám pozoroval dění kolem sebe na cestě. Mám z toho divnej pocit. Né že bych ČR považoval za ‚bůhvíjakej' západ, ale jaksi se mě to vevnitř dotýká, i když situaci chápu. Krásnej posun standardů ...

Snažím se Mishovy vysvětlit, že to není běžnej obrázek, že se prostě někde něco velkýho porouchalo. Už když to říkám, cítím, jak ze mě mluví potlačený komplex, že ČR je přece jen středovýchodní Evropa. Hlavně si ale konečně vědomě přiznávám, s jak pyšným despektem, i když ukrytým docela hluboko uvnitř mne, jsem Ukrajinu a hlavně to Turecko pozoroval. S takovou pitomoučkou, nebo spíš trapnou, dobrotivou shovívavostí a ‚pochopením'.

Ježíšmarjá ...

Vím prd a vím, že vím prd. Někdy to tak ale prostě necítím ... ‚Já přeci sežral svět!'. Pouhé rozumové pochopení je pak málo - můžu si tisíckrát říkat, jak nejde soudit jiné zvyklosti a způsoby života pouze proto, že sám jsem ‚zvyklej' jinak, a věřit tomu, jak jsem všemu odlišnému otevřenej, ale někdy je prostě ten pocit ve mně uvnitř: ‚vy prasata špinavý, vy barbaři tupý ...' a předešlý osvícený hesla se pak, jakkoliv jim normálně věřím, scvrknou do směšně otřepané fráze, kterou si, mám-li zrovna dobrou náladu, spíš jen ze zvyku opakuju. A když pak potkám nějakýho vola od nás, jak v tom v batikovaným tričku kolem sebe hlasitě haleká lásku a mír, tak je mi slabo uvnitř. Ty sis asi hochu cestou ještě moc neužil, co? To umí řvát každej knedla, ale raděj se na sebe pořádně koukni a opravdu se tak začni chovat.

Misha měl evidentně kvanta zkušeností z tak krutých zemí, co si jen dokážu představit (je mu 22 a téměř v kuse cestuje celý 4 roky - Afrika a Asie), ale přesto jsem měl v tom trolejbuse nad Pisárkama pocit, jako bych na pár okamžiků koukl do zrcadla.

Předchozí kapitola: A zase zpátky.

Zpět nahoru