Trupky na cestách : Ukrajina a Turecko (2002)



Bulharské inzermezzo

Přibližovací manévr z Ukrajiny do Turecka, čili pár dní pod Burgasem.


12.8. pondělí

Brzo ráno jsem v Bukurešti. Vlaky na Giurgiu/Ruse odjely po půlnoci. Další jede 12:15 (do Sofie) a 14:05 (do Istanbulu). Oba jsou accelerate.

Akorát to vyhovuje. Lístek do Ruse stojí 250,000 lei, do Staré Zagory 550,000 lei. Jdu do města, v parku snídám hnusnej chleba ze Simferopolu a pak běhám po centru a hledám směnárnu či banku, kde berou český kačky. Po 1 a půl hodině nacházím Bank Comerciale Romania (nebo tak nějak hodně podobně), nedaleko Náměstí Univerzity, kde koruny mění. Takže tam měním svých 50,- Kč, který jsem našel v druhé peněžence (nachystané k podarování event. zlodějů). Získávám tím 51,000 lei. Super. Pak měním 5 USD a tím získávám na lístek do Ruse + 1,5 litru vody + dvě velký veky.

12:15 se navlakuju do vlaku do Sofie. V kupéčku je taky jeden Anglán, též sólo, jede do Varny a pak po pobřeží na jih a po pár dnech do Istanbulu. Chce až do Sozopolu, takže mu říkám, že tam budu trčet tak do 16týho, možná 17týho. A pak jedu též do Istanbulu. Říká, že by bylo fajn se potkat a jet do Turecka spolu. To jo, ale nic neslibuju. Netuším, jak dlouho mě to bude v Sozopolu, až po okraje napchaným bronzovýma turistama, bavit. Jde jen o to, kdy budou na účtu peníze. Pak hned hyjbaj do Turecka.

Vlak nakonec z Bukurešti vyjíždí až v 13:00. V Ruse jsme před pátou. 17:25 tudy má projíždět ten vlak do Istanbulu. Kupuju biljet do St. Zagory za 7.9,- leva. Debil, měl jsem to koupit max. do půl cesty nebo vůbec. V týhle finanční situaci.

Vagón je nacpanej lidma, co jedou do Istanbulu.

Ještě na peróně se seznamuju s Polákem, co jede do Gruzie za kámošem. Ve vlaku se pak dávám do řeči s jedním výborným Frantíkem a jeho holkou (obá z Paříže).

Pak je tu děsně ukecanej Ital ve středních letech. Lítá po Evropě, navštěvuje nejznámější města - tak na jeden den, otočí tam hlavní památky, a maže dál. Celá zem je pro něj tímhle vyřešená. No, lepší, než sedět doma na prdeli. Prý už má 'hotovou' (řekl doslova finished, což ve mě vyvolalo představu tabulky v excelu, kde si pak doma na notebooku jen odfajfkne další zemičku) celou Evropu. Zbývá jen Istanbul (by viděl Turecko) a Athény (Řecko). A pak na podzim letí do Londýna a někdy v budoucnu Petrohrad a Moskva a Kyjev a bude 'mít' opravdu celou Evropu procestovanou. Typickej polykač památek, snímků a kilometrů.

Pak je tu párek z Maďarska, jedoucí na volunteer camp do Istbulu, párek z Itálie, jedoucí cestovat po západním Turecku a konečně Vašek a Eva, jedoucí do Sýrie (Turecko už znají velice dobře a tak mi i dobře radí a utvrzují mě v přesvědčení, že lepší je jet na východ. Je tam klídek od turistů, protože jsou naočkovaný infem ze svých konzulátů o tamní nebezpečné/výbušné situaci.)

Jinak jsem poprndal hlavně s Frantíkem z Paříže. Letos jsou asi Francouzi na stejný vlně. Řešíme fše od Turecka až po rozdíl mezi francouzskýma Alpama a Pyrenejema v zimě.

Nakonec, když se dozvěděl, že mám 11 leva a jedu do Sozopolu, kde doufám, že se potkám s kámošem z Brna a jeho holkou a kámošem z kolejí, tak mi vnutil půlku chleba a celou čokoládovou roládu, kterou bych si asi nekoupil ani doma v Brně. K té roládě - byla strašně dobra. Byl to jeden z největších chuťových požitků v mým dosavadním životě. Jako krásnej sen, během toho několikadenního hladu. Opravdu moc dobrá roláda. Díky kámo, tohohle si vážím. Malé radosti jsou ohromně velke, když je člověk napůl v riti. Třá se v tom Istbulu ještě potkáme.

Frantík vystoupil ve Velikém Tarnovu, já pak ve Staré Zagoře. Už jsem si nepamatoval, jak to tam vypadá, ale jen jsem seskočil ze schodků vagónu, vzpomínky se začali řinout ze zasunutých koutů mé paměti. Jak jsme tady před 3-mi léty s Pekinem a Pecinem čekali na vlak do Istbulu a hráli hakoša u hospůdky na peróně a před tím se přes den váleli v parčíku u jezírka a sledovali tetky z města, jak - sedíc na lavičce pod vrbama - drbou sousedky, a fotili je. A jak vypadá nádražní budova vevnitř a dole na ty hajzliky s hajzlbábou, co na mě tehdy najednou promluvila česky, když jsem cestou k pisoárům nadával na ten rigol z hoven, že jen ať si nemyslím, že mi všecko rozumí, že dělala hajzlbábu dlouhý roky na nádru v Brně (to mě tehdy dost uzemnila).

No, tentokrát si kupuju biljet jen do ... za 4 leva, čímž šetřím 1,2 leva, páč biljet až do Burgasu stál 5,2 leva. Vlak jede v 2:40 a nyní je 24:00, takže je to v poho.

Zpět nahoru

13.8. úterý

Vlak do Burgasu je plnej, takže kotvím v uličce na báglu a chvílemi pospávám, chvílemi hážu pár slov s Čechem, co stojí opodál (je jich kompanie 9 lidí a byli v horách - Pirin).

Po třech hodinách (před šestou) jsme v Burgasu. Jdu rovnou na autobál do Sozopolu (autogara je hned před vlakovým) za 2 leva.

Jo, a ve vlaku průvodčí vůbec neprocházel, v noci na to asi prostě prděl. Prolezlo tama jedno hovádko s vozíkem, snážíc se cosi prodat. Každýho vzbudil, zvedl z místa a nasral. Neprodal nic.

V Sozopolu prohledávám pláž a skály, ale Pekin nikde. Sozopol je až po švy narvanej turistama, je to k nevíře. A polovina je ze zahraničí, dost Čechů a Slováků.

Zkouším zajít k jedné 'hoteliérce', v jejímž batáku jsme před 3-mi lety bydleli a která umí docela česky. Prosím jí, zda by mi půjčila několik leva na pas. Prý má všechno v bance a tvářila se přitom jako zhnilý jabko.

Takže mám necelých pět leva a netuším, s jakým zpožděním prachy na účet přijdou. Chleba stojí 0,60 leva, pak kupuju 1/4 melounu za 0,25 leva. Celej den se válím na skalách, Čekám na Pekina. Večer jdu na inet (po 22:00 je to pouze za 0,50 leva za půl hoďky, přes den za 0,75). Zjišťuju, že Pekin se ubytoval v Černomorci, což je 8 km po pobřeží směrem na Burgas. A zítra chctějí odjet domů.

Kolem 23:00 vyrážím pješuom do Černomorce. V půlce cesty chytám stopa, ale pak sem v té káře zapoměl čelovku a petflašku s vodou (což je problém, vže si musím koupit novou vodu v pet abych měl do čeha nabírat u místnich vodu).

Obcházím hospůdky v centru Černomorce, ale po Pekáčovi pochopitelně ani stopa. Kupuju vodu za pekelných 0,50 leva a jdu za Černomorec spát a najíst se do kukuřičnýho pole.

Zpět nahoru

14.8. středa

Vstávám s rozbřeskem a jdu na autobál zastávku, kde (jak jsem si včera zjistil) čekám od údajně prvního autobálu do Burgasu, jestli se objeví Pekin and company. Dlabu chleba se solí a piju vodu.

V 15:00 to balím, zřejmě jsem ho nějak prošvihnul, tak pozdě by už nevyjížděli.

Kolem poledne krátce hovořím z 2+2 lidma z prahy, co byli na Pirinu. V ČR je prý 140-ti letá voda.

Jdu po pobřeží Černomorce a nacházím krásnou oblázkovou pláž, ukrytou pod skalním útesem. Cestou sjem na poli nazbíral brambory a večer si je opíkám v uhlících. Táhnou mraky nad obzorem jsou vidět blesky, tak stavím stan.

Nádherná večerní siesta, nikde ni živáčka. Ohýnek praská na pláži a ja se nahuom cákám v moři. Pohodka.

Zpět nahoru

15.8. čtvrtek

Ráno balím sakypaky a bosky se brouzdám dlouhatánskou pláží zpět k Sozopolu.

Tam testuju bankomat a ten mi dává příjemňoučkých 100 leva. Tak rychle sem teda výplatu nečekal. Zbytečně sem ale vybral moc a pak tím pádem moc utrácel.

V podvečer se zdá zvedat slušnej vítr tak mě chytá ws-rapl, jen co vidím dva serfy na vodě. Mažu k půjčovně - má windglídry (kterým říká allroundy) za 10 leva a funboardy za 15 leva/hod. Nedá se nic dělat, chechtám mu 15 leva a beru jakýhosi Fanatica a výtlakem 153 litrů a 6-ku plachtu, kterou po chvilce měním za 7,2. Zase tak moc holt nefoukalo. Nicméně na moři sem panna a tak mě docela překvapuje, že i tak nevelký vlny s prknem docela šibují, když je člověk sjíždí. Dole s prkno zpomalí a trochu stočí a pak zase frnk dolů. Ten vírt teda za pry prášky nestál, ale aspoň sem prbul moře.

Večeřím u pošty, kudy proudí davy lidí, piju dvě pivka a poslouchám starýho harmonikáře, který tady lidem vyhrává. Hraje nádherně. Když si čas od času dával pauzu, tak jsme se různě bavili, ještě taky s jeho sousedem stánkařem, asi starým kámošem (děduška, kt. tam prodávala mušle a vařečky).

Když zjistil, že jsem byl nedávno v Kyjevě, tak mi chvíli vyhrával ruský písničky, z nichž jsem nejaký znal i od Maxima z kempu.

Pak jsem narazil na letní kino. Právě jel pán prstenů, tak jsem sedl pod stromem a z druhé strany koukal přes zeď na plátno. Viděl jsem celou část od Caradhasu až po vyplutí z Lorienu a tentokrát se mi to filmový zpracování už trochu zalíbilo.

Pak jsem šel zkontrolovat mejl a zjistil, že Pekin už je doma. Odjeli včera v 4:30 z Černomorce. To ale žádný bus ještě neměl jet. Zakysávám na netu a zvedám se až ve dvě v noci a jdu za Sozopol hledat místo na spaní. Lehám na skalách u hladiny moře, aby mě vlny uspávaly. Sice se blejská, ale na stan kašlu. Stejně už nemám baterku.

Zpět nahoru

16.8. pátek

Další chybějící úsek deníku. Pokusím se doplnit.

Předchozí kapitola: Úprk z Ukrajiny.

Další kapitola: Istanbul, město na Bosporu.

Zpět nahoru