Trupky na cestách : Tuva a Chakasie (2006)


Přejít na hlavní text této stránky (přeskočit menu).


Západní Tuva - Kyzyl-Mažalik a Ak-Dovurak


Velmi časné vstávání, několikahodinová cesta Sanočkinovým povozem na jih do Tuvy. Přidala se k nám mladá kuchařka z turbazy. Že prý ještě nikdy v Tuvě nebyla a tak že využije příležitost a sveze se s námi dolů a večer se pak vrátí s řidičem. Nahoru do průsmyku to netrvalalo moc dlouho. Snad hodinu.

Nic podobného, jako ty neuvěřitelné scenérie, které se nám odkryly cestou dolů z průsmyku, jsem předtím v životě neviděl. Podobně jako na altaji, jsou také v Sajanech severní svahy a údolí lesnaté, zatímco jižní veskrze bezlesé.

Silnice vytrvale klesala, Nadále jsme sjíždělí dolů údolími, ale úbočí hor se od nás postupně vzdalovaly a údolí byla stále prostornější. V níže položených místech jsme čas od času míjeli osamocené skupinky jurt a volně se pasoucí stáda. Až nás silnice nakonec vyvedla z údolí ven. Hory za námi se pomalu vzdalovaly a vepředu před námi se zozprostřela step, ze které tu a tam vyčnívaly kopce.

Ak-Dovurak - první, co jsme z městečka zahlédli, byla "tována" (asi spíš lom nebo tak něco) na silně karcinogenní azbest. Slyšeli jsme o ní už v Chakasii v Abaze na druhé straně hor. Jediný způsob dopravy přes hory, kromě soukromých aut, dnes představují náklaďáky, vozící dřevo na jih do Tuvy a azbest zpět na sever do Chakasie.

Ak-Dovurak (Bílá Zem) má přes deset tisíc obyvatel, ale založen byl teprve roku 1964. Patrně právě kvůli nalezišti azbestu, o které vypráví i stará tuvinská legenda: "v pradávným časech žili v techto místech dobří a smělí lidé, kteří zde pásli svůj skot. Jednoho dne je však napadli krutí válečníci. Tři dny a tři noci s nimi odvážně bojovali a bránili se, dokud nepadl poslední muž. Krutý chán nájezdníků přikázal na vysoké hoře upálit poslední z toho lidu, kteří ještě zůstali živi - starce, ženy a děti. Zem zčernala hořem a srdce dobrého lidu se změnila v bílý kámen (azbest)."

Docela pěkné.

Zpět nahoru