Trupky na cestách : Tuva a Chakasie (2006)


Přejít na hlavní text této stránky (přeskočit menu).


Západní Sajany


Turbaza Sěžnyj Bars

Na turbaze byli už dva kořeni z Novokuzněcku. Normálně tam po celou doby byl také správce, správkyně, kuchařka a dva horští vůdcové. Kuchařka nás báječně nakrmila, správce nám zatopil v jednom srubu (s nedůvěrou se ptal, zda umím přikládat do kamen dřevo - co to tam ti Němci předvádějí, to mě fakt děsí. Teď každého Evropana považují za voplnýho knedlu). Už během jídla nás zpracovával jeden z horských vůdců, jestli po jídle půjdem na malou tůru.

Následující část cestopisu vznikla až o tři roky po cestě do Tuvy. Nepsali jsme si žádné poznámky, takže bude vše o poznání stručnější, ale zato snad přehlednější.

No, pamatuju, že na žádnou "tůru" se nám tehdy moc nechtělo, ale nakonec jsme stejně vyfasovali "sapagy" (holínky až do pasu...) a šli se projít kus za turbazu na jakousi skálu. Lézt po strmých svazích v holínkách je docela originální nápad, zvláště kotníky si to pochvalovaly. Na druhou stranu je fakt, že bylo jaro a všude tál sníh -> děsný mokro. Docela věřím, že s ortézou na kotníky a nějakým nesmykem zespodu na botě by to bylo snad ideální obutí.

Krátký výlet měl hned dvě vyvrcholení. Poprve když jsme se nakonec "vyklouzali" až na vrcholek vybrané skalky a přehlídli odtam celou rozsáhlou kotlinu (mohla ležet od průsmysku na jih do Tuvy už jen takových 10-15 km) Sněžného Barse. A vyvrcholení druhé - když nám naši dobrodinci připravili turistickou atrakci - pry ať si stoupnem v těch holínkách doprostřed říčky a že nás vyfotí. Byla to sranda, i když pro každého trochu jinak. Neustále nás považovali za úplný ucha z města, co je pro ně každý kousek přírody exotika... a vyfotit se v opravdovým horským potoce, no to už vůbec!

Večer jsme si krásně hověli ve vytopeném srubu, pořádně se naládovali v jídelně. Venku bylo moc krásně. Tuším že to bylo právě ten večer, kdy nám správce rozhicoval báňu. A že to bylo pořádný žrádlo. Vzhledem k tomu, že jsem extrémní vyznavač báňí všeho ražení, hlavně když to pořádně peče, tak tuhle lahůdku jsem panu Sanočkinu zbaštil i oblohou. Jen do té říčky jsem se nakonec nevrhnul, páč než jsem tam po sněhu doběhl, začali mi kosnou šlapky.

Zpět nahoru

Výlet se sportovními lovci

Na druhý den dopoledne jsme se vypravili na výlet s horským vůdcem a dvěma sportovními lovci z Novokuzněcku. Nevěděli jsme moc, co to má být za vílet, proč a jak, ale ono je občas příjemný si jen tak vyšlapovat, o nic se nestarat, koukat kolem, třídit myšlenky nebo raději v hlavě vůbec nic neprovozovat.

Cesta vedla od turbazy, položené na relativně ploché horní části nehorázně dlouhého údolí (desítky kilometrů), na nocležiště u kteréhosi jezera. Procházeli jsme hlavně nízkými lesy, občas horskými lukami. Naši dva lovci, mladí kolici byli typičtí ruští "správní" chlapíci, tzn. rozhodně jim nechyběla nezbytná davka "macho" chování, ale normálně se s nima dalo pobavit. Člověk se pak diví, proč teda relativně normální (v našem smyslu) lidi s běžnými městskými životy jezdí do divočiny střílet zvěř. Chtít pryč, ven do přírody - chápu. Střílet přitom kolem sebe ze stříkaček - to už mi nedochází. Snad je to tím, že lov zvěře je v rusku ještě dnes pevně zakořeněný archetyp spojený s lepšími lidmi a snad trochu se svobodou a volností. Snad tomu také pomáhá ten tolik typický macho rys ruského mužika (chlapa). Člověk se až diví, jak velká je tu shoda s dalším macho archetypem - americkým jižanem, kovbojem. Stačí si vybavit nejznámějšího asi kovboje současnosti, mladýho Bushe.

Cestou jsme minuli jednu malou lesni izbušku. Na podobné izbušky v ruských horách občas narazíte. Často nepatří nikomu konkrétnímu, přesto je ale pravidelně obívají stejní lide. Tato byla prázdná.

Po nějakém čase jsme ovem dorazili další izbušce. Zde už přes měsíc žil jeden chlapík a sbíral v okolí kedrové ořechy. Na sibiřském Kedru (pozor, není to správný název. Ale strom se tak normálně nazývá) je skvělé to, že každý druhý rok jsou jeho šišky plné oříšků. Za každou šupinou šišky se ukrývá malý bráška lískového oříšku. Teď si představte, že les je těchto šišek plný. Leží všude kolem. Lidé se proto běžně vypravují na celé týdny do lesů šišky sbírat. Pak oříšky dopravují ve velkých bramborových pytlech do údolí. Někteří se takto dokáží finančně zaopatřit na celý rok dopředu (zinkasují až 20, 30 tisíc rublů, což skutečně představuje běžný roční příjem v těchto bolastech...).

Náš lovce oříšků už měl hodně odpracováno. Vedle izbušky se válely hory rozlouskaných šišek. Strejda horský vůdce se s chlapíkem pochopitelně znal. Pořešilo se, jak to poslední dny jde, co se kde v lese semlelo.

Uff. Paměť zlobí. Teď mi došlo, že s nami vlastně vyslali dva horské vudce. Mladého a starého. Už jsem se smířil s tím, že nás považujou za úplný paka, který by se tu během peti minut ztratili. Někdy v první půli odpoledne jsme najednou zastavili a začali se loučit se sportovními lovci a mlaďochem. Dověděli jsme se, že my obracíme a jdeme zpět. Proto byli dva vůdci - jedne pro nás na cestu zpět, druhý pro sportovní lovce. Od jezera že bysme se prý už dnes nestihli vrátit. Jak vyplynulo, tak to věděli od začátku, že to nejde stihnout tam a zpět... prostě nás vyslali na procházku do lesa trochu se vyvenčit.

Zpět nahoru