Trupky na cestách : Tuva a Chakasie (2006)


Přejít na hlavní text této stránky (přeskočit menu).


Abaza


Ve 12,25 vyráží taková protáhlá maršrutka přes Askiz do Abazy, což je necelých 200km (stála přesně sto rublů) na jihozápad z Abakanu (proti toku řeky Abakan). Abaza je přibližně 20-ti tisícové městečko vklíněné v severním podhůří Západních Sajan. Do Abazy vede železniční odbočka z dráhy Novokuzněck - Abakan. Třikrát týdně prý jezdí dva vagóny do Novokuzněcku a několikrát týdně električky do Askizu. Celkově ale spojů ubývá, takže těžko říct, jak dlouho to bude pravda. Ale šestkrát deně jezdí autobus (maršrutka) Abakan - Abaza.

Abaza:
Železniční koleje slouží hlavně k přepravě železné rudy, která se v Abaze těží a převáží do Novokuzněcku. 12 km od dnešní Abazy byla kozácká zaimka "Bolšoj Lug", kterou tvořilo 5 dvorců. Kozáci sem přišli z Taštypské kozácké stanice (dnešní Taštyp) vzdálené 28 km na sever. Samotná Abaza potom vznikla v druhé polovině 19. století. Moskevský průmyslník Kalčurin zde založil železárny, vedle kterých vyrostlo dělnické "městečko" (spíš rozlehlá vesnice). Název "Abaza" je podle jedné verze vlastně zkráceninou původního názvu tohoto dělnického brlohu (Abakano-Zavodsk). Je tu také leschoz (lesnické družstvo), takže obyvatelé pracují buď v železárnách nebo v leschoze. Pokud ovšem vůbec mají práci. Svým zenitem Abaza prošla po válce (60. a 70. léta), kdy sem sověti za prací navezli většinu dnešních obyvatel. Práce ale v 90. letech rapidně ubylo a provozy se silně omezily. Kdo práci má, vyděláva přibližně 2000-2500 rublů (korun) měsíčně (jaro 2004), takže mnoho lidí se raději pokouší uživit nějak jinak (třeba sběrem kedrových ořechů v tajze. Sanočkin a jeho podnikání v turistice je určitě zjevem naprosto mimořádným). Odejít odtud není moc kam, města jsou daleko a budoucnost v nich nejistá, tady mají lidi aspoň střechu nad hlavou.

No, takže jsme vysedli jako poslední z maršrutky na konečné v Abaze a začali pátrat po místě, odkud jezdí autobusy dál na jih, přes Sajany do Tuvy.
Kousek od zastávky jsme narazili na matku s dospělou dcerou, prý: "na jih do Ak-Dovuraku nic nejezdí".
My: "Cože?"
Oni: "No, nejezdí..."
My: "Krucipísek...#*$v@!"

Údajně jezdívalo. Kdysi. Za sovětů. Dnes už nic nejezdí. Jen kamióny s dřevem na jih a s Azbestem z Ak-Dovuraku zpět na sever. Údajně se tedy jezdí těmito kamióny. Za městem se dají docela v pohodě stopnout a jezdí jich "docela dost". Bohužel jsme neměli možnost to prověřit, protože bylo 9. května, den vítězství nad fašistickými okupanty, tzn. náklaďáky měli toho dne oraz. Nicméně, matka s dcerkou nám vrhli, že ať prozatím jdeme k nim na návštěvu. Že je tu ve městě jeden pán, jménem Sanočkin, a ten že má nahoře v horách turbazu (turistickou základnu). Že se jej tedy pokusí sehnat a pozjišťovat, zda by nám nějak nepomohl. A že eventuelně můžeme přespat u nich.

Celý to bylo trochu zmatený a hektický, nicméně jsme souhlasili. Shodili jsme u nich báglíky, trochu pokecali a z jistili, že je to rodinka Svědků Jehovových. Máti, dcera, syn (který nebyl doma a vůbec jsme se s ním nepotkali) a synova žena s malou holčičkou. Co bylo s otcem si už nevzpomínám (buď už zemřel něbo to byl ochlasta a tak ho z domu vykopli - tyhle dvě varianty pokrývají 98% všech možností). Každopádně už nebyl velmi dlouho, neboť matka postavila celý dům (i báňu na dvorku) sama. Pracovala v leschozu (kdysi dělávala také v leschozu na jihu v Kyzyl-Mažaliku v Tuvě - to je sousední městěčkou hned vedle Ak-Dovuraku). Pak nám navrhli, že nám zatopí v báni. Zuzka chtěla trochu ven, aby sme jen nesmrděli u nich doma, tak se šli podívat na jeden kopec nad Abazu.

Vrátili jsme se akorát do báně. Trochu jsme čekali, že možná pujdeme do báně všichni dohromady (znělo to tak z toho, co původně povídali), ale nakonec to bylo přesně naopak. Jeden po druhým, abychom se neokoukali. Navíc, protože nejsme manželé, nás pak i uložili do vedlejších pokojů. Zatímco jsme se pařili v báni, přišly zprávy od Sanočkina, že nás zítra v 10:00 vyzvedne jeho řidič a pojedeme se k němu domluvit co a jak. Pak byla večeřě a nejaké to povídání, přišel i soused, též jehovista, tak jsme velmi dišputovali o Bohu a nebyli vůbec nepříjemní ani nic nevnucovali. Jen se nažili vysvětlil, že prostě nemáme tak úplně pravdu. Za to se na nás ale nezlobili, spíš nás litovali (nepříjdeme totiž do nebe).

Druhý den byl trochu hektický. Venku pořádný slejvák. Po snídani dojel sanočkinův řidič. Sanočkin - průkopník podnikání v oblasti turistického ruchu v zapadlé diře na Sibiři. Klobouk dolu, Sanočkine. 120 km na jih od Abazy, vysoko v horách pod průsmyky oddělujícími Chakasii od Tuvy, si postavil pár dřevěných srubů a vozí tam lovce a skialpinisty z Německa a bohatý Rusy z Novokuzněcku nebo Moskvy. Jeho ceny opravdu nebyly vhodné pro dva studentíky, snažící se vyjít se svým hubeným stípkem. Na sanočkinových letácích byly vtipné ceny pohybující se v desítkách euro za noc. Bylo jasné, že to pro nás není reálné. Tak jsme mu to tak sdělili. A světe div se, Sanočkin začal slevňovat. Stále níž a níž, až se nás zeptal, kolik že tedy mu vlastně můžeme nabídnout. Dohodli jsme se nakonec na 2200 rublů za dvě noci pro dva lidi, plnou penzi + dopravu autem nejprve na tu jeho turbazu Sněžnyj Bars (120km) a za dva dny potom dalších 120 km dál na jih, do Ak-Dovuraku. Lidumil Sanočkin tak na nás mohl trhnout sotva několik ušmudlaných rublíků. Vzal nás asi jako investici do budoucna, dal mi vizitku, několik brožurek a CD s pár fotkami ze Sněžného Barsa (název jeho Turbazy)(na CD nic moc neni). A závdavkem k tomu přidal průvodní dopis pro nějakého kofra dole v Kyzyl-Mažaliku, u kterého že nás pak po několika dnech vysadí jeho řidič. Nebyl jsem si jist, zda v nás Sanočkin nevidí neschopný západní turistíky, který když nenakrmí a nepostará se o ně (jak byl asi zvyklý u těch Němců), tak mu tam pochcípají hlady, nebo zda je opravdu tak hodný a dobrosrdečný (u Rusa v horách bych tomu i věřil).

Valerij Georgievič SANOČKIN
ředitel turistické firmy "RODNIK",
která má v Západních Sajanech turbazu "Sněžnyj Bars".
tel/fax: (39047) 232-81
tel: (39047) 244-63
email: rodnik@inbox.ru
web: http://come.to/rodnik (nicméně mi nefunguje)
Adresa: firma RODNIK
ul.(ulice) Filatova, 8-1, a 51
g.(město) Abaza
Respublika Chakasija
665750 Russian Federation

Od Sanočkina jsme se vrátili zpět k naší jehovistické rodince. Vyfotili jsme se na dvorku a pak se odebrali do obýváku k videu a televizi. Panimáma se mě den předtím ptala, zda umím anglicky. Domluvili jsme se, že jim přeložím jednu vidoekazetu. Přišel také soused a jeden mladý pár (možná vlastně nebyli pár), usadili jsme se k TV a já jim začal kousek po kousku překládat dokumentální svědku, který si sami natočili o tom, jak v americe školí třídy šiřitelů víry, kteří se pak rozchází do nejzapadlejších koutů Země ... a třeba již nikdy nespatří rodnou vísku.

Pak před domem zatroubil řidič, rozloučili jsme se, naložili věci do mašiny a vydali se na jih na turbazu Sněžný Rys (Sněžnyj Bars). Cesta trvala něco přes dvě hodiny, Zuzka pospávala, venku přestalo pršet a udělalo se krásně. Řidič mi vyprávěl docela zajímavé věci ze života. O kozáckých stanicích, které tu byly, o tom, jak sem Rusové přišli do okolních lesů těžit dřevo. Míjeli jsme cestou dvě dřevorubecké vesnice. Dnes jsou zcvhátralé, polopusté. V lese přestala být práce. Dřeva byly dál spousty, ale dole ho nikdo nechtěl. Lidé odešli, a ti co zůstali, sedí doma a chlastají a nemají do čeho píchnout. Banda alkoholiků, říkal. Na kraji jedné osady roste nová turbaza, tak si tam prý teď mohou přividělat pár rublů na vodku stavěním srubů. Řidič povídal, že na školu se mu nechtělo, že tam pro něj nic nebylo. Pro Sanočkina jezdil teprve krátce. Žena má prý dvě práce, aby měli aspoň nějaké peníze. A jeho bratr vystudoval dějiny a nyní učí na základní škole v Abaze. Má údajně mnohem lepší plat než je tu běžné, protože je státní zaměstnanec - 6 a 7 tisícrublů. A státní platy že jsou prý po celé zemi stejné. Taky vyprávěl, jak v roce 1978 objevili geologové nahoře v horách, na zapadlém místě, kam ani lovci nechodili, rodinku starověrců Lykovových. Žili tam tehdy už kolem padesáti let v naprosté izolaci. Do hor odešli umyslně, aby si udrželi čistou víru, což se rodičům Lykovovým zdálo v civilizaci nemožné. V roce 2003 byla na živu už jen mladší dcerka Agafja Lykova, které bylo nějakých šedesát let. Kterýsi ruský pisálek ji velmi proslavil, takže ji dnes zná celé Rusko. Nicméně Agafja zůstala v horách, kde je doma.

Zpět nahoru