Trupky na cestách : Tuva a Chakasie (2006)


Přejít na hlavní text této stránky (přeskočit menu).


Abakan


Do Abakanu (za cara Usť-Abakanskoje, dnes cca. 160 tisíc obyvatel, univerzita) jsme dorazili ráno ve 2.00 moskevského času (6.00 místního času). Zpátky v Petrohradě jsme potřebovali být 18. května, tak jsme počkali do 7 hodin, kdy se otvírala kasa a hned koupili lístky na plackartě do Moskvy na 14.5. (1605 rublů, cca. 1500 korun). Venku ve městě bylo dost frešno.

Internetcafé v Abakanu:
Internet nebylo lehké najít, ale pak se zadařilo. Je to nedaleko nádraží. Nalevo před nádrem je park Pobědy, jehož středem prochází ulice Sovětskaja (rovnoběžně s železniční tratí). Dáte-li se po ní napravo (směrem jakoby zpět k nádru), tak na pravé strane najdete internetový klub.

Abakan na mě působil jako takové docela příjemné, provinční a pomalé město. Obrubníky kolem silnic pečlivě nabělené, docela zachovalé trolejbusy (rozhodně v lepším stavu než Piteru) a několik truchu lepších ulic. Pro změnu jsme courali městem a hledali internetkafé. Za pár dní měl kamsi na Sibiř odjet také jeden kámoš z našich kolejí v Pitěru, Ir Eugen. Chtěli jsme se tu nějak potkat, ale pořádně jsme se nedomluvili kdy a kde atd.

Ráno se v parku prováděl strečing. Prvně kolem naší lavičky několikrát rychlostně propochodovala bábuška č.1. Docela mile se na nás usmála. Zrovna jsem cumlal mou zamilovanou bilou čokoládu. Chtěl jsem jí samozřejmě, jako správně vychovaný synek, nabídnout. Ale když ona pokaždé propochodovala takovou rychlostí! V tom fofru jsem to prostě nestihl. Tak jsem ji alespoň vyfotil. Jenže potom jsem nalevo zaznamenal prapodivný pohyb ve křoví. Strečovaly tam v šáší další dvě bábušky takovým způsobem, že jsem je raději vyfotil taky. Celý město ještě spí, jen bábušky strečují. No jo, no.

Ale hlavní atrakci měl Abakan teprve předvést. Úplně jsme zapoměli, že je vlastně 9. května - vítězný den Velké vlastenecké války, den vítězství nad fašistickými okupanty. Když jsme se do parku Pobědy přibližně po dvou hodinách vrátili, byl plný davů lidí. Po strečujících bábuškách ani slechu ani stopy. Zato uprostřed parku zaparkovali vojáci několik svých nástrojů, které obsypaly dětmi. Tanky a děla vypadaly jako regulerní mraveniště. O kousek dál pod stromy stály stánky s občertvením. Hudba se vítězně linula z ampliónů a velkých reprobeden kolem parku Pobědy (Vítězství).

Ještě o kousek dál, tam, kde prospekt Lenina ústí v park Pobědy, stálo krásné dřevěné pódium, na kterém se chystala ruská děvčata v červených dresech, že divákům předvedou tanec symbolizující jejich chakaské (resp. kyrgyzské) kořeny. No, snažili se, tancovali přesně do rytmu, zřejmě však každá do jiného. Třeba jsem se ale nechal pokazit buržoustkým baletem v Petrohradu. Nicméně děvčata netancovala věčně. Na řadu přišli veteráni a velmi významní pánové, soudě alespoň podle počtu jejich lampasů a výrazů v jejich tvářích. Vedle mě zabrblal jeden ujo něco velmi neslušného a škaredého na jejich adresu.

Pak jeden z pánů na krásném dřevěném pódiu promluvil. V tu chvíli mi došlo, co všichni okolo dávno věděli - byl to přece Aleksej Lebeď, prezident republiky Chakasie! Bratr známého generála Lebedě! Ách, óch, úch, to ale vám blyla krása! No, jenže Aljoška mluvil a mluvil a mluvil, až jsem během všeho toho jeho mluvení dočista zapoměl, jak se ten pán vlastně jmenoval. Připoměl mi to až zase svým šťavnatým komentářem ujo stojícího vedle. Pak najednou ten pán domluvil a všichni nad jeho projevem povzdechli.

Ale to už začala hrát krásná, temně melancholická, mohutná melodie. A před krásným dřevěným pódiem se chytil za ruku voják ze druhé světové války s děvčátkem 'Mírem', nad hlavami jim přeletěl houf bílých holubic a potom pomalu vykročili k památníku vojáků z Chakasie, kteří padli v té slavné velké válce, tam kdesi daleko, v Evropě. A my všichni jsme vojáka s děvčátkem doprovázeli a ukázněně se hrnuli parkem kolem cesty, po které dvojice šla. U pomníku pak vojáci vypálili na povel tři salvy z pušek a voják s devčátkem 'Mírem' na něj položili červené kytičky, otočili se a ustoupili raději stranou. Pak obě delegace položili věnce na hrob neznámého vojína. A co na to neznámý vojín?

Šlo se zase zpátky, k tomu krásnému dřevěnému pódiu, kde právě začínala vojenská přehlídka. Tolik krásných a zdravých vojáků, a mezi nimi i jednotka veteránů z Čečny, kteří sice narozdíl od ostatních působili jako opravdoví vojáci, ale někteří z nich asi ochuravěli, protože jich šlo snad polovic než v jiných jednotkách, které nebyly tolik veteránské. A pak tá krása skončila, a mamky šly domů dochystat obědy, taťkové si před jídlem skočili ještě na jeden stogram, aby jim pak lépe trávilo a aby dohlédli na děti, které se rozutekly zpátky na vojenské nástroje. No a pro nás už byl také nejvyšší čas, protože nás čekala cesta autobusem na jih do Abazy. Vyrazili jsme proto prospektem Lenina na autobusovou stanici. No, vlastně ne tak docela. Ještě jsme se vrátili k těm vojenským nástrojům s dětmi. U jednoho transportéru či čeho stáli dva vojáci, jeden z nich pěkně drsnej, pupkatej. A Zuza že se s ním vyfotí. Ale chlapík, jakkoliv byl drsnej, ze Zuzky měl prostě nahnáno. Takže Zuza se culi jako měsíček a furt blíž a blíž k drsňákovi, jenže drsňák furt dál a dál od Zuzky. Ta se chudák musela uplně naklonit, aby k drsňákovi byla co nejblíže. Tak jsem je vyfotil tak.

Zpět nahoru