Trupky na cestách : Petrohrad (2004/6)



Přílet do Petrohradu


6.2. - Rozkoukání

První cesta na univerzitu, první formality, první prozkoumání centra Petrohradu, první exces se smečkou věštících Cigánek na Dvorcovém mostě. Zima.

Dopoledne jdeme do areálu univerzity, který je na druhé straně Vasiljevského ostrova, do centra meždunarodnych obměnov. Tam jsme dostali pokyny kam a kdy přibližně je třeba zajít a vyplnili několik formulářů. Potom jsme (v jiné budově) s pasem a propustkou na obšežitije dostali ono napravlenije a kvitanci a zaplatili přibližně 850 rublů za koleje na 147 dní. To vychází na 5 rublů za noc. V tak nízkou cenu jsme ani nedoufali. Ivan, kterého jsme také potkali, šel platit 2800 rublů, ale asi to taky bylo na celý semestr (nakonec nebylo. Ivan platil přibližně 2200 rublů každý měsíc. Měl ale měsíční stipendium ve výši 10000 rublů, což bylo 2x více než jsme dostávali my). Nejsem si jistý, ale někde při placení jsem ji pravděpodobně ztratil. Tu prospustku na koleje.

Potom jsme se vydali přes Dvorcovyj most k Ermitáži. Chtěli jsme si vyfotit zamrzlou Něvu atd., čímž jsme nalákali bandičku cikánských bábušek. Nejprve přišli dvě, jedna žebrala u Bohdany a Katky, druhá u mě. Okolo nikoho dalšího nebylo vidět, tak jsem jí dal dva ruble, co jsem měl v kapse kalhot. Začala zdlouhavě prndat o věštění, o tom jaký jsem já dobryj. Dodělal jsem fotku, uklidil foták do báglu a ten si pověsil na břicho. Bábuška prý, že mi chce věštit budoucnost. Jestli prý mam bumažnyje děngy? Měl jsem u sebe jen několik desetirublovek v druhé peněžence se starými krediktami a ISICem. Těch mi líto nebylo, navíc situace začala vypadat zajímavě, protože se okolo nás najednou rojil malý chumel cikánských bábušek, sahajících sotva k ramenům. Bohdana na mě zavolala, že neví jak já, ale že oni mizí.

Tak jsem vytáhl jednu desetirublovku z peněženky, dal jí bábušce a peněženku dal do zadní kapsy na kalhotách. Bábuška 10-ti rublovku poskládala do čtverečku a něco při tom mrumlala. Že se na ni mám podívat za dvě hodiny. Bude-li černá, pak se mi povede zle. Pokud však bude normální, pak bude dobře. Nesmím se jí ale dotknout rukou. Následoval středně vzrušený a směšný rozhovor, jak si ji tedy mám vzít zpět, když se jí nesmím dotknout. Bábuška velmi rázně prosazovala, že mi ji vrátí do peneženky sama. Snažil jsem se sledovat bankovku v její ruce, abych viděl kam a jak ji schová. Taky vykřikovala, že ať jí řeknu, kde mám své peníze, že ji musí vrátit tam (dolary, dolary). To samozřejmě neprošlo (ve vnitřní kapse v báglu byla regulérní peněženka se stípkem v USD). Desetirublovkou stále mávala v ruce a nikam to nespělo. Nakonec jsem odsoudil zbytek desetirublovek v druhé peněžence (nevím přesně, tři nebo čtyři), vytáhl ji a otevřel. V ten moment, i když jsem to napůl čekal, mrskla bábuška rukou a vytáhla z ní ony zbylé desetirublovky. Ta rychlost a suverenita mě překvapila. Bábuška je zdlachnila v dlani s tou původní, mrumlala nad nimi všemi ty zaklínadla a stále opakovala, že mi je chce vrátit, ale nesmí se dotknout kůže, a že kde mám své peníze (dolary), že mi je taky očaruje. Byla fakt pašák, zbylé bábušky udržovaly trochu zmatečnou atmosféru pokřikováním a hemžením se okolo. Schoval jsem peněženku a trochu se dohadoval a hlavně stále sledoval její ruku, abych postřehl to skutečné odčarovávací kouzlo. Byl jsem ale dost naivní, když jsem si myslel, že mám naději postřehnout ten okamžik. Opravdu jsem se snažil tu ruku nespustit z očí, ale asi jsem to na chvilku musel udělat, jen nevím kdy. Vytáhl jsem papírový kapesník, ten si rozprostřel na ruku (možná v ten moment jsem se kouknul na svou ruku a nesledoval tu bábuščinu) a že ať mi ty peníze položí na ten kapesník. Bábuška se trošku předklonila, natáhla svou ruku nad mou a otevřela ji. Prý: Tfu! Propály! Tibě plócho búdět! Mrška jedna, fakt byly pryč. Nezbylo mi, než jí poplácat po rameni (trochu se shrbila, že ji chci třísknout) a říct ty malaďéc a zklamaně odejít. Ťeátr dobrej, ale to hlavní mi uniklo. Holt: co mi není rovno, po tom je mi ... - a platí to jak nahoru, tak i dolů.

Pak jsme prošli kolem Ermitáže, chvíli se courali po Něvském pr. a hledali internet. Z Něvského vede metro (3. linie) na Vasiljevský ostrov. Na konečné (st. Primorskaja) jsou dva obchody s jídlem (Pjaťoročka a Kopějka), kde jsme si nakoupili první zásoby, snědli pár Chičinů (dobrůtka) a šli zpátky na koleje.

Nestačím se divit. Myslel jsem, že jen co přijedeme, začne se chlastat a až se z toho alkoholového oparu rozkoukám, budu zase sedět v 97-ce na rozjezdu. A zatím jsem první večer prokecal a druhý pročajoval. Proč ale ze sebe dělat za každou cenu prase, že? Bohdana měla sice taky slinu, ale nakonec jsme nechali flašu odpočívat. Možná to bude tím, že okolo bydlí tolik studentů z Číny? Na stejném patře bydlí Kamila, která tu byla podzimní semestr a zanedlouho se má vracet do ČR.

Zpět nahoru

7.2.

Sobota, volno.

Došli mi fotky mýho ksichtu (měl jsem jen 3 + jednu odtrhženou z šalinkarty) a potřebuju odeslat emailem překlad dokumentu do SR. Nedaleko st. Primorskaja na ulici Naličnaja je jak interenet tak fotograf na počkání. A navíc tam mají Chičiny.

Remi má hromadu CD. Má tu divnou nemoc, tu lingvistiku. A trpí jí docela vážně. Umí velmi dobře polsky, rusky, anglicky a po večerech si opakuje slovíčka ... Také se doučuje se maďarštinu (protože je úplně jiná) a trochu se zaryl do slovinštiny. Na to, že jeho rodným jazykem je francouzština jsou ty slovanské jazyky vcelku úctyhodné. Především má ale kupu CD z různých zemí. Z ruských se dá začít u Ally Pugačevy a přes Ljube a filmové šlágry (hlavně sovětské) skončit u Zemfiry.

Zpět nahoru

8.2. - Petropavlovská pevnost

Petropavlovská pevnost - kdo o ní neslyšel, tak přinejmenším zná pár jmen, ktará tu za cara seděla. Pak si na mě jeden mladý milicionář zkoušel brousit svůj kšeft. Ale byl to opravdu mládeneček, tak mi to prošlo.

Chtěl jsem se kouknout na Petropavlovskou pevnost a na Finský záliv z Primorskogo Parka Pobědy na Krestovskom Ostrově. Nakonec jsem se podíval jen na pevnost. Z venku je nádherná, uvnitř možná trošku zklame (až na sobor).

Venku je férová kosa. Mohlo to být ale, pravda, mnohem horší.

Pak jsem přeběhl přes silnici na Trojském mostě. Doběhl ke mě mladý policista a chtěl dokumenty. Ukazuji mu pas. Říkám mu, že nerozumím rusky, aby jsme mluvili anglicky, což bude lehčí pro mě a horší pro něj. Naštěstí souhlasil, takže mám trochu navrch, protože teď je to on, kdo trochu hůř rozumí. Stojím, mlčím, a nechávám ho, ať se vymáčkne. Říká, že jsem přešel silnici, kde není přechod. Ministerstvo ... (čehosi, snad vnitra) za to prý vybírá poplatek. Oba se stále trochu uculujeme (on proto, že je ještě mladý a zřejmě si to teprve zkouší a já, protože je mi zřejmé, co si na mě zkouší). Říkám, že si nemyslím, že ministrestvo za překročení silnice vybírá nějaký poplatek a že jsem tam přešel, poněvač jsem viděl lidi v tomto místě silnici také přecházet (kec). Krčí rameny a povídá, že tedy budeme muset na stanici. Říkám fajn, ať tedy jdeme, a směju se na něj (ne že bych chtěl, ale nešlo mi to zastavit). Trochu se uculuje, povídá: dont brake rules next time a vrací mi pas. Pohoda, ale ještě že to byl takový mladíček. Vážně uvažuji o koupi cigárek, abych mohl v takovéto situaci nabídnout a vše vyřešit v náladě rauchenpauzy. Ale asi ne, protože bych mohl znovu začít kouřit (krabka ruských válců stojí do deseti rublů).

Večer trochu čajujeme. Plánujeme cesty po Rusku a domlouvám se s Marií (Dánsko), že zítra zajdeme do Evropského institutu, kde mají být na katedře politologie a sociologie večerní přednášky o politickém systému RF (za 300 rublů na semestr). Pak Bohdana přinesla flašu, kterou jsme koupili už někdy v pátek a spokojeně jsme ji vysosli. Na pět lidí ale málo, tak Maria přinesla svou zásobičku, kolem litru vodky. Dobrý, ale musím koupit mnohem víc okurek a sýru.

Zpět nahoru

9.2.

První lajdání školy hned první den. Další formality na Centru Mežd. Obm. (CMO, skoro jako CML - centrální mozek lidstva, blahé paměti): registrace na OVIRu, papíry na fakultu pro zamděkana, papíry o Ajcu, kuča fotek. Setkání s paní profesorkou Českého jazyka.

Ráno mi komandantka obšežitije vystavila nový propusk. Dopoledne jsme se chtěli zapsat na test z ruštiny (probíhá každou středu a čtvrtek). Trochu jsme se ale zdrželi (Katka mi pomohla vybrat skvělé papuče za 162 rublu), takže jsem musel utíkat na sraz s Marií na Vasiljeostrovskou st. Co už, zapíšu se zítra.


obrázek nenalezen.

V Evropském institutu ještě nebyly rozvrhy, ale sehnali jsme jejich internetovou adresu, kde by vše mělo být včas k nalezení.

Pak jsme se courali po Něvském a Maria mi ukazovala různé obchody knih a před jednou z těatralnych kas jsme koupili lístky na balet na 23.2. Je to podivné, ale v těatralnych kasách nemají lístky na hokej, přitom lístky na tenis tam prodávají! Dvakrát mě málem srazil černý mercedes a dvakrát mě Maria zachránila před pochroumanými nohami. Nechci být paranoidní, ale řekl bych, že to byl vždy tentýž mercedes.

Ve tři jsme pak znovu pokračovali na univerzitě ve vyřizování formalit. Bylo třeba odevzdat pasy, aby nás zaregistrovali na OVIRu a také dostat od velitelky centra meždunarodnych obměnov papír pro zamděkany na našich fakultách o tom, že nás mají přijmout do vklučenovo obučenija. K požádání o registraci na OVIRu (za studenty to vyřizuje SPBU) je třeba v jedné kanceláři CMO (centr mežd. obm.) odevzdat ono potvrzení o vklučenom obučení, negativní nález HIV v ruštině (AIDS je rusky SPIT), cestovní pas, vyplněný formulář z jiných dveří CMO a pár fotografií (možná ještě něco, nevím. Těch papírů je docela hodně, ale pokud procházíte jednotlivé kanceláře tak, jak vám říkají, a všude uspějete, tak by vám nic nemělo chybět). Dostanete něco jako složenku na zaplacení 20 rublů, kterou je potřeba zaplatit ve sběrbance (něco jako spořitelna). Nejbližší je na Filologické fakultě (vchod z nádvoří). S potvrzenkou o zaplacení se vrátíte na CMO do kanclu kde se vyřizuje registrace na OVIRU. Poloslépá úřednice vám pak příjme všechny uvedené dokumenty a vystaví papírek s datem, kdy přibližně bude vaše registrace hotova a vy si budete moci vyzvednout svůj pas - obvykle za měsíc. Vystaví vám správku, která bude do té doby nahrazovat pas. Ta však platí jen na území Petěrburgu a Leningradské oblasti (je to na ní výslovně napsáno). Na dotaz, co se mi může přihodit při kontrole dokumentů milicí někde jinde v RF mi řekla, že s kopií pasu a víza pravděpodobně nic, ale je to pouze na mojí zodpovědnost.

Ve Sběrbance jsem trochu česky klel, když jsem zjistil, že stojím ve špatné frontě. Nějaká bábuška vedle na to prohlásila: já slyším sladký český jazyk. Nějak jsem to nepostřehl a tak to bábuška zopakovalk směrem ke Katce. To už jsme si uvědomili, že vlastně mluví česky a k nám. Byla to místní češtinářka, taková sympatická a zdravá bábuška, plná energie. Dostali jsme její telefonní číslo a že musíme zavolat, přijít na čaj a pak někdy pokecat k ní do hodin s prváky bohemistiky.

Večer pak Kamila uvařila na oslavu úspěchu své práce o ruské pohádce výbornou rybu s rýží. Byla hodně slaná a moc dobrá, ale mě to téměř zabilo. Měl jsem předtím hromadu Chičinů, sotva se dovalil na kolej, ještě je ani pořádně nedotrávil a už jsem se ládoval Kamilinou baštou. Nejsem si jist, kdy jsem se naposled tak přežral (u babičky ve Frantovejch?), ale nešlo to jinak. Ryba byla prostě vynikající.

Zpět nahoru

10.2. - Úterý

Zápis na rozřazovací test ruštiny. Lístky na hokej.

Právě jsem se vrátil z venku. Jsem docela hodně, slovy docela hodně promrzlej. Zimou obvykle netrpím, ale s tou zimní bundou jsem Rusko v únoru, zdá se, podcenil. Tu trochu místa v báglu jsem mohl obětovat. Venku je -12 a já tam pobíhám ve dvou svetrech, flísové vestě a flísové bundě. Není to zas takový extrém, ale být na ulici déle než půl hodiny je vražda. Nicméně tu mám ještě jednu (asi nejteplejší) budničku, která se mi dnes nezdála nutná. Jestli ale kolem poledne bude bývat na slunci méně než -5 tak ji začnu nosit pravidelně. Druhá polovina zimy (únor, březen) zde údajně bývá výrazně chladnější. To bude dobré si zapamatovat - pro příště. Pro tentokrát začínam uvažovat o šále, ale nevím. Pravděpodobně ji hned někde zapomenu.

Zapsal jsem se na test ruského jazyka pro rozřazení do skupin podle pokročilosti. Když jsem slečně při vyplňování ankety řekl, že jsem se ruštinu učil jen půl roku na základce, půl roku na univerzitě a ostatní se pak naučil na Ukrajině a v Americe, tak mi navrhla, že bych měl dělat 1. úroveň a pak skládat zkoušky na druhý stupeň. Řekl jsem, že ano, protože jsem vůbec nevěděl, o jakých stupních mluví a bylo mi to jedno. Stejně jsou údajně jednotlivé úrovně během semestru průchozí, takže kde člověk začne není zas tak důležité. Trochu jsem ji překvapil, že neumím psát ty jejich psací písmenka.

Dole v ledním dvorci (je to druhá strana Petěrburgu, ale hned u metra. St. pr. Bolševikov na 4. linii) jsem pak koupil lístky na pátek večer na hokej: Petěrburg - Moskva. Je to doprostřed dolů k ledu a stály 120 rublů (nejlevnější za 60 už nebyly a ty za 80 jsou za kasu). Okolo ledního dvorce jsou naprosto fantastický paneláky (novostrojky). Jsou dokonce lepší, než ty u st. Primorskaja. Nejvíc mě udivujou ty menší, postavené z cihel. Kolik pětiletek asi tak uplynulo, než takový cihlový panelák mohli dostavět? A kolik mužiků přitom spadlo dolů na kebuli? Navěrno trudno skazať!

Zpět nahoru

11.2. - test ruštiny, rybalka

Test ruštiny a jeho násleky jeho výsledků. Rybalka na Něvě, čili bez flaše ni rana. S flaou taky ne, ale čloěk tolik nekosne. A poté tradiční ruská zkluzavka.

Ráno jsem viděl malého švába (tarakan) mizet pod mou postel. Dostal jsem ho. Byl docela malý (alespoň oproti těm velkým kroučům na Floridě, kteří umí i létat, pokud na ně jdete se zapalovačem). Pak jsem zahlédl ještě jednoho, ale ten mi unikl. Doufám, že to nebyla samička.

V 10:00 je první část testu ruského jazyka. Píši 1. úroveň, tu nejlehčí. Test sestává z pěti částí, v první den:

  • gramatika (zaškrtávají se správné odpovědi)
  • psaný projev (stručně, výstižně a uceleně shrnout text + napsat dopis kamarádovi o své rodině)
  • už nevím co bylo jako třetí, ale taky lehoučký;

a potom druhý den (ve čtvrtek):

  • audirovanije (poslech pěti textů z audiokazety a podle nich pak odpovědět na otázky)
  • govorenije (rozhovor + převyprávení textu o talentované ruské matematičce z minulého století).

Celkově je ten test velice lehký, opravdu stačí pouze základy ruštiny, aby se jej podařilo napsat na dostatečné úrovni. Pokud se to nepovede, tak vás čeká 20 hodin ruštiny týdně a nepustí vás na předměty na vašich fakultách, dokud to nenapíšete lépe. Já sám jsem se ruštině nikdy nějak mimořádně nevěnoval a testy se mi projít povedlo. Pokud máte jako obor ruštinu, tak vás ale nechají dělat vyšší, druhou úroveň (třetí je pak ta úplně úplně nej), která je už o poznání složitější. Jinak mají rusisti obvykle 6 hodin ruštiny týdně (ostatní 8) a zbytek do 20 hodin si doplníte podle vašeho oboru na vaší fakultě. Pokud ale chcete, tak se dá bez problému domluvit 20 hodin ruštiny týdně. Jinak, nikdo tu po vás nic nebude vyžadovat a nutit vás k docházce, takže pokud si nepotřebujete nechat uznat některé předměty na svou domovskou univerzitu, tak se tu můžete klidně věnovat Rusku samotnému, a do školy samotné ani nechodit. Hodně lidí (já viděl hlavně Němce a Švýcary) sem jezdí psát diplomky, protože tu mají víc času než doma (i pokud chodí do školy).

Takže po testíku jsme šli do stolovoj, která je za rohem vedle hlavního korpusu univerzity. Dal jsem si tam mléčnou kaši a čaj za 8 rublů. Kaše moc není, ale třemi porcemi už lze pupek lacino zapchat. Jiný bludy tam měli trochu dražší, ale obvykle mezi 20 a 30 rubly, což je ještě slušné.

Ve dvě jsme měli sraz s Marií u Lomonosova a šli jsme chytat ryby na Něvu k Petropavlovské pevnosti. Tichá a spokojená Marie se ukázala jako solidní koumes a čerchmant. Kromě toho, že pořídila celou výbavičku na pytlačení (včetně salámu, protože prý nevěděla, co tady těm rybám chutná) ač nikdy ryby nelovila, tak se jí do igelitky vlezla ještě butylka. Schován za jednou loďkou, zde chytal ryby mladík v bundě ministerstva vnutornych děl, který mi pujčil asi 1.5 metru dlouhý vrták do ledu. Byla pořádná kosa, takže jsme hned začali sosat vodku. Zjistil jsem, že když je vodka opravdu ledová, tak ji vážně jde pít i několika loky po sobě. Jen je pak člověk hnedle jako knedle. V místě, kde jsme ryby začali chytat (asi tak 30 metrů od břehu), se naším amamatérským háčkem ryby vůbec nezabývaly. Ale brzy přišel onen mladík s úlovkem v igelitce, chvilku se díval a pak nám popřál udači a odešel domů. Tak jsme se přesunuli k jeho díře. A tam už nás ryby neignorovali. Opravdu šťouchaly a ožíraly chléb na háčku. Bohužel, rostoucí necitlivost v našich rukou, rovnoměrně zapříčiněnná zimou i vodkou, zachránila ryby před jistou změnou teploty v jejich okolí a my jsme se museli smířit s chudším večerním menu. Cestou na metro jsme ještě objevili v parku před petropavlovskou pevností malý kopeček, na které byla zupr skluzavka, takže jsme se tam s ruskými chvíli katáli.

Zpět nahoru

12.2. - Istfak a večírek

Istoričeskij Fakultět a první pořádnější večírek.

Po druhé polovině testu jsem se vypravil na fakultu historie a našel zamděkana po rabotě s inostranymi studěntami. Domluvil jsem se, že si podle raspisanija najdu předměty, na které bych chtěl chodit a někdy v pátek nebo pondělí se stavím opět k němu. Potkal jsem dvě sympatické Švýcarky, Annu a Rachel (rusové říkají Rašel), které to tady opravdu moc neřeší. Anna studuje ruštinu, ale chce tu psát diplomku o dějinách kina, takže hledá nějaký speckurz v tomto směru. Rachel studuje sociologii. Ani jedna ale do školy chodit nehodlá, chtějí jen studěnčeskyje biľety a občas zajít na ruštinu.

Remimu přijela Magda, kamarádka z Polska (tušim že z Krakova). Magda možná není pouze kamarádka. Remi je patrně velmi otevřený člověk, kterému nečiní problémy milovat chlapce i děvčata. Každopádně teď mám na nějakou dobu pokoj pro sebe, Remi bydlí naproti s Magdou.

Večer se pak v naší komnatě konal večírek na rozloučenou s Kamilou. Pozvolný start se, po fotbálku s 6-ti litrovou petflaškou plnou sněhu na parkovišti před kolejemi, smekl směrem přiopilému řešení vztahových smyček a přesmyček, vzniklých během minulého semestru a neobvyklým způsobem (trojuhelník + opilý Švýcar) vrcholících na tomto večerinku. Až na několik zajímavých postřehů celá situace, po týdením pobytu a tedy při pohledu trochu z vnějšku, působila spíše groteskně. Ale je fakt, že jsem nikdy na kolejích nebyl, tak moc nevím, jak to chodí. Zatím jsem nabyl pocit malého ghetta s nedostatkem čerstvého vzduchu. Člověk je spíše než na relativně klidné a méně bujaré večírky po pokojích zvyklý na zhovadilým způsobem rozdováděné akce na chatách či po městě, kde se nemusí omezovat v rozletu uzavřeným prostorem pokojů, chodby, nočního klidu, vzteklé vrátné v přízemí a několik měsíců stejných tváří. Ale opravdu nevím, těch pár měsíců snad ukáže.

Zpět nahoru

13.2. - Finský záliv a ruský chokej

Průzkum Krestového ostrova, zamrzlého Finského zálivu a zdolání Malé Něvy. Večer chokej zápas mezi SKA Petěrburg a Dynamem Moskva.

Ráno odhaluje večerní radovánky, jak se říká. Tak nevím, jestli byl včerejší večírek opravdu tolik oddychový, ale spíš Kamila pokoj ráno neuvěřitelně uklidila. To se cenní. Pomalu směřuji na fakultu, kde jsem ale nic nevyřešil.

O půl čtvrté máme straz na st. vasiljeostrovskaja a jedeme metrem na Krestovyj Ostrov kouknout na Finský záliv. Procházíme Primorským Parkem Pobědy ke stadionu Kirova. Park je to opravdu ohromný, v teplejší polovině roku tu bude krásně. Prozatím jsou tu dvě místa, kde se dá bruslit a dokonce si i pujčit brusle. Kirovův stadion je koloseum a nad zamrzlým Finským zálivem ledově fouká. Ledový vítr vesele překonává moje flísky a svetry a dává mi pocítit, co to je skutečně ledový chlad. Vzdávám hold Frištejnskému a spol. Přecházíme po ledě na zpět na Vasiljevskyj ostrov (vlastně ostrov Děkabristov). Tak kilometr na sever od nás někdo jezdil na ledu s kiteboardovým drakem. Musel to být skutečný požitek, protože foukal dokonalý vítr. Na čem mohl jezdit? V polovině cesty led vypadal rozdrcen na kry. Prý tu každou noc proplouvají lodě (to ale asi ne). Nakonec je led i v tomto místě s přehledem dost tlustý. Jen nebylo lehké dostat se z břehu na ulici, protože v cestě stála zvlástní hradba - bludiště plechových budek, které zřejmě slouží jako garáže.

Na primoské kupujem tři chičiny a pospícháme na chokej, jak se tady říká. V 19:00 hraje SKA Sankt Petěrburg proti Dynamu Moskva. Ledový dvorec je zcela moderní aréna, svou televizní kostkou nad ledem a mažoretkami připomínající spíše zábavní show a la NHL. Hokej nebyl špatný, ale padalo málo gólů. SKA prohrála 0:2 a Dynamo bylo prostě lepší. Několik řad nad námi seděl typický fanda - řvoun. S Bohdanimým překladem jsem se naučil několik dalších frází k polichocení.

Na kolejích mi děžurná říká, že na mě celý den čekala komandantka, ať se za ní v pondělí do 11:00 stavím. Prý že je zákon o nočním klidu po 23-tí hodině večer a že komandantka si o tom se mnou chce promluvit.

Zpět nahoru

14.2. - Lenóra

V poledne mě budí Frid, jestli prý funguje TV (před týdnem u nás nechal TV a DVD jeden kluk z Německa, protože jel na měsíc domů a ve čtvrtek v noci TV někdo polil vodkou a ona prý trochu zajiskřila a zhasla. Díky bohu funguje) a jestli prý nechci jít bruslit na do parku Pobědy. Jsem naladěn na oddychový den a nikam se mi nechce.

Zhlédl jsem film Vozvrašenije a silně jej doporučuji. Je opravdu krásný a natáčel se dokonce převážně v Leningradské oblasti - u Vyborgu na břehu Finského zálivu a v Priozersku na břehu Ladožského jezera.

Zpět nahoru

15.2. - Lenóra II.

Nikam se nechtělo. Večer jsem jen trochu prošmejdil střed města kolem Něvského prospektu a něco nafotil.


Zpět nahoru