Trupky na cestách : Petrohrad (2004/6)



Město tří revolucí


Jak se píše v učebnicích ze sovětských dob: 'Petěrburg - kolébka tří revolucí'.

Krvavá neděle 9. ledna 1905. Otec Gapon vedl dav dělníků s peticí za zlepšení jejich životních podmínek k Zimnímu paláci. Tam na ně začali střílet vojáci. Počet mrtvých šel do tisíců. Následoval lov na 'revolucionáře', nicméně povstání rolníků i další protesty se rozšířili po celé zemi. Byly ustaveny tzv. sověty - 'rady dělníků' v Petěrburgu (a Moskvě). Petěrburgský sovět byl veden menševiky (Lvem Trotským). Protesty donutily Mikuláše II. vydat 'říjnový manifest', který kromě garance občanských práv také vytvořil státní Dumu (sice slabou, ale přece) - ruský parlament. S tím, jak se v zemi situace postupně uklidňovala, se však síla říjnového manifestu vytrácela.

Počátkem První světové války měl Sankt Petěrburg přes 2 miliony obyvatel. Velmi špatný stav dopravních komunikací a jejich nedostatečná kapacita znemožnila Rusku po vypuknití 1. světové války dostatečně rychle mobilizovat armádu. Přesto, jakmile se dostal ruský medvěd do pohybu, začal pomalu válcovat Rakousko-uherské jednotky, obsadil Halič a zastavil se až u Krakova. Na severním úseku východní fronty, kde Rusové pronikli do východního Pruska, však byli zastaveni v bitvě u Tannenbergu a hned na to v září drtivě poraženi německými generály Hindenburgem a Ludendorffem v bitvě u Mazurských jezer. Po nerozhodných zimních (1914/1915) bojích v okolí Lodže prorazili Ústřední mocnosti v Haliči u Gorlice, znovu získali Varšavu a Lvov a na podzim vstoupili do Litvy.

V lednu 1916 se do čela ruských jednotek postavil sám car. Generál Brusilov brzy zahájil známou ofenzivu, při které zatlačil Němce a Rakušany zpět do Haliče, ale utrpěl obrovské ztráty a nakonec se musel stáhnout. V roce 1917 pak Němci a Rakušané suveréně vtáhli na Ukrajinu a do Běloruska

V Petrohradě mezitím zůstala osamocená, neoblíbená 'německá' carevna (car se snažil míchat generálům do práce ve vedení armády) se svým oblíbencem Gríšou (Grigorijem) Rasputinem, který jako jediný dokázal údajně zlepšit zdravotní stav mladého následníka trůnu, Alexeje Nikolajeviče, trpícího hemofilií. Rasputin svými skandály dokázal ještě více zdiskreditovat carevnu. Navíc v carově nepřítomnosti měl skrze carevnu značný vliv na vedení (resp. zanedbávání) státu. Situace se rapidně zhoršovala, rostl nedostatek jídla, armádní výzbroje, inflace atd. Nakonec některým šlechticům došla trpělivost a 17. 12. 1916 spáchali na Rasputina atentát (princ Jusupov).

Neúnosná sociální situace obyvatel v důsledku válečného strádání vedla na konci února 1917 k nepokojům, jenž z počátku neměli politický podtext. Během několika dní se však proměnily v generální stávku, která nakonec vyústila až k pádu carského režimu. Byl opět zformován sovět zástupců dělníků a vojáků podle šablony z roku 1905. 1. března Mikuláš II. abdikoval a po odmítnutí trůnu jeho nástupcem monarchie zanikla. Rodina občana Mikuláše Romanova byla držena v domácím vězení v paláci v Carském selu a po pěti měsících byla převezena do Tobolsku na Uralu. Po bolševickém převratu v listopadu 1917 nějakou dobu tvrvalo, něž moc nového režimu dosáhla až na Ural. To byla teoreticky vhodná doba pro útěk. Carova rodina však patrně špatně vyhodnotila situaci a zůstala. Posleze byla v dubnu 1918 carova rodina postupně převezena do Jekatěrinburgu (bydlela v domě kupce Ipatěva), kde byla v noci kolem 2. či 3. hodiny povražděna.

Prozatímní vláda ohlásila všeobecné volby na listopad 1917. Vedle prozatímní vlády fungoval dále také petrohradský sovět (v Tauridském paláci), který byl de facto altervládou. V dubnu 1917 dorazil na Finské nádraží v Petěrburgu Vladimir Iljič Lenin a ihned začal s populistickým heslem 'Mír, půdu a chléb' pracovat na posílení vlivu bolševiků v Petěrburgském sovětu. Během léta rostlo napětí mezi dvěmi centry moci: prozatimní vládou a petěrburgským sovětem, přičemž sovět pomalu získával převahu a v jeho rámci posilovali své pozice bolševici. V červenci musel Lenin, po nepokojích vyprovokovaných bolševiky, uprchnout před prozatimní vládou do Finska. Předsedou prozatimní vlády se stal Alexander Kerenský - právník a sociální demokrat. V září generál Kornilov rozehnal petěrburgský sovět. Veřejné mínění se poté zcela naklonilo ve prospěch bolševiků, kteří tak získali kontrolu nad sovětem (vedeným opět L. Trotským, tentokrát však již v řadách bolševiků). V říjnu se pak Lenin vrátil do Petěrburgu.

24. října bolševici obsadili klíčová místa v Petěrburgu a další den celoruský sjezd sovětů jmenoval bolševickou vládu. V noci se pak, po nepříliš rozsáhlých přestřelkách po městě a několika výstřelech z křižníku Aurora na slepo, prozatímní vláda vzdala v Zimním paláci bolševikům. Velké boje o Zimní palác vytvořila bolševická propaganda. Masové scény z Ejzenštejnova filmu Deset dnů, které otřásly světem (1927), kde je Zimní palác vzat útokem, nemá s realitou nic společného. Ve skutečnosti vládní ministři seděli v Zimním paláci, radili se a čekali na záchranu, jenž nikdy nepřišla. Na palác se několikrát vystřelilo z Petropavlovské pevnosti na protějším břehu Něvy, ale většina stráží mezitím jednoduše odešla domů. Když dav lidí zjistil, že nikdo neklade odpor, tak se nahrnul dovnitř.

Zpět nahoru

Dějiny Sankt Petěrburgu