Trupky na cestách : Karelie (2004)


Přejít na hlavní text této stránky (přeskočit menu).


Druhý den

Ráno v 6 Vladimír buší na dveře a říká mi, ať jdu k němu do kuchyně. Musel jsem rychle vychlemtat hodně vody, poněvač mi bylo nějak šoufl. Sotva jsem dokázal stát, byl jsem děsně slabý, měl jsem divný pocit v břichu a lehce mi hučelo v hlavě. Po pár hrncích vody se to ale rychle spravilo. Vladimir si řekl o 150 rublů za hlavu a odkráčel do práce s tím, že se pro nás vrátí v 9. To bylo fajn, protože jsme mohli dál vyspávat.

Cestou na maršrutku do Kemu jsme se seznámili s mnichem Viktorem. Jestli on nebyl svatý, tak ani matka Tereza. Fantastický člověk. Byl odněkud z Uralu z Kirovské oblasti a jako mnich žije od počátku 90. let. Hodně cestoval a navštěvoval svatá místa a hledal skutečné mnichy, pak žil někde u Vladivostoku a nakonec přišel na Solovky do kláštera. Ale tam ho pak nějak nechtěli, tak odešel sem na břeh do malé maringotky s tím, že se pokusí přečkat zimu a když to výjde, tak tu zůstane. Vyšlo to, tak teď plánuje, že popojde kus dál po břehu, aby kolem jeho maringotky stale nepobíhali opilci z Rabočeostrovsku. Prý se živí vyřezáváním ikon.

V Kemu jsme zjistili, že maršrutka do Kalevaly stojí 200 rublů a že na to asi nemáme, tak jsme se pak odpolední električkou vydali pomalu na jih do Idelu.

Idel se ukázal být skutečnou dírou. Sice to byla konečná električky (nechápu proč teda), ale nic odtud (vyjma kolejí samotných) nepokračovalo dál na jih a pojezdy (dálkové vlaky) byly pro dnešek i zítřejší ráno plné. Viktor se ale za nás zřejmě pomodlil tak, jak ráno slíbil, protože místní zaměstnanec drah nam domluvil s mašinfírama vlaku vezoucího dřevo, že nás vezmou v mašině až do Medgary (Medvežegorsk) na severním břehu Onežského jezera.

Tam jsme dorazili po půl třetí v noci. Bylo sice docela chladno, ale nádraží i vedlejší diskotéka vypadaly dost nejedle, takže jsme to střihli půlhodinovým cvrkotem podél tratě kousek nad mestečko a tam jsme rozbili náš igelit a tam jsme spočinuli.

Zpět nahoru