Trupky na cestách : Děčínsko (200?)


Přejít na hlavní text této stránky (přeskočit menu).


Pátek 28.12. Pravčická brána -- Vysoká lípa -- Děčín -- Brno

Ráno se probouzím a stan se mi zdá nějak scvrklý a temný. Prvně si říkám, jestli ještě není noc. Pak jsem zkusil po stanu trochu šťouchnout a má domněnka se potvrdila. Něco sešuplo dolů, kousek plátna se prosvětlil a lehce nadzvedl. V noci usilovně sněžilo a náš vigvam se pod tíhou sněhu prohnul. Balíme bágle, pak stany a dlabeme piškoty se zbytkem rumu. Kolem se mihla skupinka Dederónů.

Zkoušíme jít nahoru k Pravčické bráně, že možná hlídače ukecáme. Avšak ten na Romanovo: "Je možné pustit nás dál nahoru?" odvětil rozhodně: "NENÍ možné!", takže zase šupajdíme dolů a rovnou pokračujeme cestou vedoucí po boku jedné skalní stěny směrem na ves Mezní louka. Cestou míjíme naše Dederóny, kteří kuchtí jakousi šlichtu v dost velkým kastróle na plyňáku, schovaní pod skalním převisem.

Cesta po úbočí skalní stěny je fakt hezká. Nad vámi je příkrý, skalnatý svah občas porostlý stromy, pod vámi totéž, ale les pomalu houstne, to jak se země někde dole narovnává. A po celou dobu je výborný rozhled do krajiny.

V Mezní louce nic nefungovalo. Martin cestou vzpomínal na zahrádku před jednou hospůdkou, kde v létě byl, čímž ve mě vzbudil dost silnou touhu po klobáse a pivu, kterou jsem však bohužel v Mezní louce nemohl uspokojit, protože tam prostě bylo všechno ZAVŘENÝ. Aji hotel, kde jsem se chtěl poptat na jízdní řád autobusů, které tudy měly údajně čas od času projet, něrabótal. Tak jsme kmitali dál do Vysoké lípy a to tentokráte po silnici, což byl dost nešťastný tah. Uvalil jsem si tady totiž solidní puchýře. Jó holt, několik let neobuté kanady vykonaly po pár dnech svůj díl práce. Chtěl jsem jet v jiných botách, dokonce jsem si koupil jakýsi ty hi-tech trekový s nejrůznějšíma těma membránama atd. (mé staré škrpále na cesty to vzdaly v létě v Rumunsku). Ale co nadělám, když po dvou dnech "rozchoďování" po městě mi v nich začaly lézt z podrážky hřebíky - a to směrem dovnitř. Samozřejmě moje číslo už neměli. To je typický. Takže jsem na ty puchýře ani moc nehejkal.

No, ve Vysoké lípě bylo hned druhé stavení hospodou, takže jsme sedli zde a nějaký ten čas pobyli. Najedli jsme se, někteří (Roman) dali i dvě polévky. O půl paté jel autobus do Děčína, kterým jsem se musel vrátit. Zdenek jel také, protože byl nemocný (už když vyjížděl z Prahy a noc na sněhu tomu moc nepomohla).

Ano, nějak jsem tu fotku nezvládl.

V Děčíně jsme přešli z autobusového nádru na železniční, koupili lístky a rovnou vlezli do vlaku na Prahu, který tam shodou všech šťastných zrovna stál těsně před odjezdem.

V Praze jsme byli někdy o půl devátý večer. Zdenek šel domů, mě jel vlak do Brna až ve 23,22. Tak jsem se vydal na Florenc. První autobus, o který jsem zakopl jel z Prahy do Banské Bystrice a to přes Brno. Vyjíždět měl v 21,00. Bylo 20,56. Něco mi v tom sice nehrálo (že by mi vše vyšlo tak hladce?), ale nalodil jsem se. Celá ta sranda po dálnici i s báglem mě stála 190,- zlaťáčků (vlakem na Junior PAS to je 115,- zl.). To by ale nebyl ten hlavní zádrhel. Tím se ukázal můj nadutý soused u okna. Ten rachtal tak, že to prostě dál nešlo. No co, člověk si občas uprdne, ale totok? Občas mu to zadulo, občas zase písklo, ale zpravidla dostal nos pecku bez výstrahy. Většinu cesty jsem strávil v dost dusném oparu, který cápek vedle mě neustále přikrmoval. Několikrát jsem si říkal, že to už byl vrchol, a že teď už ustojím cokoliv, ale vždy jsem byl tvrdou herdou nového závanu přinucen kapitulovat. Jediné, co mě drželo při životě, byla nová mantra, kterou jsem v těchto těžkých chvílích nalez a vytrvale opakoval doufajíc, že mi pomůže soustředit se a mobilizovat zbytky mých uvadajících sil. Zněla: "Óhm šajze kace úúfff!?!" a místy opravdu zabírala.

Skutečným vysvobozením byla však až benzínka půl hodiny před Brnem, jejíž jméno sice znám od mala, ale nyní ho určitě až do smrti nezapomenu. Devět křížů - děkuji. Děkuji. Sice jsem kvůli téhle zastávce nestihl rozjezd, ale v Brně při čekání jsem aspoň mohl normálně dýchat.

A když jsem konečně trochu rozdýchal tu dvouhodinovou prasárnu z autobálu, tak zakopnu o tohle vozítko. Co víc sem si asi tak mohl ještě přát.

Už nikdy neuvěřím tomu, že mi všechno vychází. Tak naivní příště nebudu. Teď už jen jak poznat, kdy můj pohár štěstěny začíná přetékat. Trochu tuším, co by sebou mohla další praxe přinést, ale přesto nebojácně zvedám tvář vstříc krutým zítřkům. Tož tolik asi, coby nezbytné patetického sádlo na závěr.


Zpět nahoru