Trupky na cestách : Děčínsko (200?)

Home > Cestopisy > Děčínsko (200?)


Přejít na hlavní text této stránky (přeskočit menu).


Děčínsko o vánočních prázdninách 2002

Tato cesta měla původně vést na východní Slovensko, do Bukovských Vrchů. No, nakonec nevedla. Vedla do severních Čech. Pětadvacátého jsme s Romanem vyrazili z Brna do Práglu, kde jsme přespali u něj doma a ráno šupito-presto na vlak do Děčína.

Fokty z výletu nejsou v zásadě žádné. A co je, to stojí za to. Text je takové povídání, napsané s asi měsíčním odstupem.

Středa 26.12. Praha -- Děčín -- Labská Stráň

U vlaku jsme měli sraz s romanovic kolegou, archeologem Martinem. Vlak nám kupodivu neujel, i přes Martinovu raní zápletku. Jak pospíchal na vlak, který pouhým MHD nestíhal, tak zkusil překecat taxikáře, čekajícího už na nějaký kunšafty. Zřejmě by slavil úspěch, kdyby se mu nepovedlo při nasedání do taxíku urazit zrcátko. Nakonec to ale zvládl i po svých+MHD.

Ve vlaku pospáváme. Kolem desáté vystupujeme v Děčíně na hlavním nádraží. Poohlížíme se po potravinách, ale všude je zavřeno - svátky. Nacházíme pouze stánek s tabákem, kde kupuju placatku vodky a Martin tatranku a minerálku. Ještě se stavujem na autobusovém nádraží, kouknout se na jízdní řád a razíme z Děčína. Roman vede cestu, protože tudy už pěšky šel v létě na vykopávky do Vysoké Lípy. Kousek od autobusového nádraží jsme narazili na otevřený obchůdek, tak si Martin nakoupil nějakou stravu (už nevím přesně, ale mám pocit, že to byla polovic chleba a 0,7l rumu).

Je docela sněhu, ale žádné velké závaly. Kousek za Děčínem dáváme fotbálek s kusem ledu na zamrzlém jezírku. Občas někoho potkáváme, spíše pěší než na běžkách. Kolem půl druhé jsme v Labské Stráni. První hospoda je zavřená, ale v druhé kotvíme. Zpočátku jsme tam seděli sami a hospodský vypadal rád, že má konečně koho obsluhovat (což nebývá zvykem). Hospoda je vlastně přestavěná hasičská garáž. Nemají žádné jídlo, tak popíjíme grogy, čaje a piva. Po dvou hoďkách se zvedáme a cupitáme z vesnice. Nakonec stavíme stan na kraji lesa mezi Labskou Strání a Arnolticemi. Opodál stojí nějaká samota.

Po té, co jsme sežali část zásob, uleháme vcelku brzo na kutě. Mohlo být tak půl šesté, maximálně šest hodin. Když se probouzíme, je přes stan vidět, že venku je ještě šero. Roman říká, že už je deset hodin. Koukám na hodinky a fakt je deset. Po několikaminutové, totální dezorientaci, které napomohlo i to, že se cítíme normálně prospaní, z Romana leze, že je sice deset hodin, jenže večer (což na mých hodinkách s ručičkami není poznat). Kupodivu se nám asi po hodině daří znovu usnout.


Zpět nahoru