Trupky na cestách : Děčínsko (200?)


Přejít na hlavní text této stránky (přeskočit menu).


Čtvrtek 27.12. Labská Stráň -- Hřensko -- Pravčická brána

Ráno je nakonec opravdu poznat, že je ráno. Musí se uznat, že je holt všude celkově mnohem víc světla.

Roman jéchá do vsi pro manu. Kolem poledne razíme na Hřensko. Cestou se ty dva vypláchlí archeologové oplachují v tůňce potůčku, v jakémsi skalním údolí. V duchu si říkám: "Co mi není rovno, po tom je mi hovno" a opravdu to tak míním. Na podobnou očistu se fakt necítím. To raději zhniju. Poté, co Martin vylítl z vody mě napadá, že bych je měl zdokumentovat, takže tasím svůj staronový pidifoťák ruské provenience (zn. LOMO) a Martin je nucen cupitat s Romanem znovu do té kalcny. Zase jednou mě mrzí, že fotky nemají také zvukový záznam. Byl by asi následující:

Roman nartikulovaně řve. Pak to komentoval, že řvát sice nemusel, ale chtěl.

Martin též neartikulovaně řve, avšak místy zvládá pustý řev prokládat náznaky slov jako "dělej" a "foť sakráááá" i hůř.

Tak takhle nějak se v té "termální" lázni cachtali. Fotka je, dle mého zvyku, jak blbě nafocená, tak blbě naskenovaná, ale kdo ty dva zná, tak je možná i pozná (popravdě, kdo jiný než archeolog by tam asi tak vlezl?). V důsledku jejich nátlaku jsem tedy spíchal, a nechtě drbl do páčky, kterou se nastavuje citlivost filmu, takže jsem je blejskl s nastavením na 400stovku místo na 200stovku, kterou jsem ve foťáku měl.

Následovalo Hřensko. Síla. Fakt je to docela síla. Tlustá řeka, kolem skály a mezi tím nasáčkovaný kýčovitý hotýlky a hromada stánků. Ti chudáci Vietnamci si tady ty trpajzliky snad kupujou sami navzájem, protože jinak fakt netuším, komu je prodávaj. Dederoni jich už asi mají plný nejen zahrady, ale i garáže (nebo co vlastně), protože u stánků nebyl ani jedinej. Z čeho teda ti prodavači žijou, to nevím. Možná po večerech opékají ty svý trpajzliky nad táborákem a pak je pěkně nahnědlý křoustají s nějakou vietnamskou pikantní omáčkou a kupkou karirejže, již si kdysi dovezli do začátků, aby měli co jíst. Nějaký zrnko si zřejmě odložili a v okolních kopcích mají tajná políčka, kde si pro sebe rejži pěstují, aby nemuseli ty trpajzliky samotný. Kde ale stále berou tu omáčku, to se mi nedaří pochopit. Budu si to ještě muset trochu promyslet.

Jinak hospody v Hřensku, to je také docela problém. Alespoň pro nás byl. Na radu silničních dělníků jsme pak do jedné zapadli. Ti sousedi u stolu sice mluvili německy, ale ceny byly naštěstí snesitelné. Dali jsme i ž-rádlo.

Kol čtvrté jsme s Martinem vyrazili k Pravčické bráně. Roman šel k autobusové zastávce počkat na Zdenka, který měl dnes dorazit. Dohodli jsme se, že na ně počkáme u P. brány.

K Pravčické bráně jsme dorazili za tmy a zjistili, že je celou zimu pro vstup nahoru zavřená. Tož shodili jsme bágle a přelezli jen jejich ostnatej plůtek. Celý večer jsem pak psychicky zápolil se smutkem, jenž se v mé spořádané dušičce rozprostřel z důvodu, že jsem nemohl na skály vstoupit skrz turnikety, které už i sem údajně nainstalovali (takže naše nebohá fakulta v tom nelítá sama). Nepochybně proto, aby ušetřili jedno pracovní místo a bývalý trhač lístků se mohl věnovat nějaké záslužnější činnosti. Jako třeba starat se o rejžová pole v okolí, aby si zdejší kraj udržel své stánkaře a tím i místní tradici a kolorit.

Kolem turniketů se rozkládá hotýlek Sokolí hnízdo, zakleslý mezi okolní skály. Stojí tu sice už nějakých 120 let, ale slávy místních turniketů přesto stále nedosahuje. Při hodně dobré vůli může člověku náznakem připomenout klášter, k němuž stoupá mladá dívka na konci filmu Tygr a drak. Na plošině za hotýlkem je ke skalní stěně přitisknut patrový domeček, v jehož horním okně se matně svítilo. V tichu, které nás tu obklopovalo mi připadalo, že křoupání sněhu pod nohami nás musí hned prozradit (a trochu jsem v to, s vyhlídkou na oheň v krbu, eventuelní příjemné posezení a spánek v teple, i doufal), ale nestalo se tak.

Nahoře na skalách to bylo opravdu fantastické. Bezmračné nebe a měsíc v úplňku, jenž celý kraj modrošedě prosvětloval. Poryvy větru a holé kmeny a větve stromů, přes které jsme celou scenérii pozorovali, jí dodávaly takový fantaskní a syrový náboj, ze kterého se člověku úplně tetelilo u srdíčka. Na jedné straně byly mohutné skalní stěny, na druhé - hluboko pod námi - kopce pokryté souvislým lesem, jen místy narušeným osvětlenými vesnicemi a přilehlými políčky.

Sestoupili jsme dolů a chvíli postávali pod plotem v místě, kde jsme jej přelezli. Martin si roztrhl o ostnatý drát kůži na ruce. Pak nad námi chvilku přecházel hlídač, kterého jsme asi přece jenom vyrušili, a svítil silnou baterkou dolů do údolí - přímo nám nad hlavami. Pak zase zalezl a my jsme sešli dolů k rozcestí. Tam jsme hodinu čekali na ty dva. Nic. Tak jsme postavili stan (v podstatě přímo na turistické cestě, pěkně na tom nejrovnějším místečku). Do zmrzlé země vůbec nešlo narvat kolíky, tak jsme to nechali jen tak. Sice se o nějaké samonosnosti u našeho stanu moc mluvit nedalo, ale jaksi držel. Nadlábli jsme se, popili čaj s rumem. Martin nakonec kalil i samotný rum - prý aby lépe spal a moc nepromrzl. Myslel to opravdu vážně, protože ten rum do sebe kotil vždy několika solidníma lokama - jako Rusové vodku. Takhle nedokážu pít ani minerálku. Klobouk dolů, Martine. To málo, co z rumu zbylo, jsme pak ráno posnídali s piškotama.

Roman a Zdenek přišli tušim kolem deváté a halekali cosi o uzeným kolenu za třistašede, a jak to byla pouhá kost bez trochy masa.


Zpět nahoru