Trupky na cestách : Altaj (2006)


Přejít na hlavní text této stránky (přeskočit menu).


Starověrci na Altaji

Starověrecká (Keržacká) kolonizace Altaje proběhla již v 18. století. Starověrci utíkali před carskými represáliemi. Ale také hledali legendární zem, Bělovodí, kde by mohli volně žít ochráněni před antikristem (patriarchou Nikonem, později carem Petrem Velikým). Usazovali na horní Katuňi (Ujmonská step) a neobyčejně dobře a přátelsky vycházeli s místními rody.


Nikonovská reforma a vznik rozkolu

V 50. letech 17. století provedl patriarcha Nikon (1605-1681) církevní reformu. Rusko stálo vždy daleko od centra pravoslavného světa v Cařihradě a během staletí se ruská církev přirozeně odchýlila od řecké církve. Jednalo se o "relativní detaily", jako například zda se správně křižovat dvěma (rusky) či třemi (řecky) prsty, zda je v pořádku tzv. mnohopění při bohoslužbách (bylo potřeba odzpívat dlouhé pasaže a tak Rusové z pohodlnosti nechali zpívat víc osob různé pasáže najednou, aby byli rychleji hotovi), že alliluja se má při bohoslužbě pronášet třikrát (ne dvakrát), anutoja že se má obcházet proti slunci (ne po slunci). Vzhledem k důležitosti, jakou má v ruské církvi forma (vnější podoba) obřadů a vůbec církevní zvyky, představovaly tyto otázky zásadní problém. Nikonovy reformy měly napravit pokřivenou ruskou tradici, tj. srovnat ji s řeckým pravoslavím. Byly opravovány bohoslužebné knihy (už i dříve, avšak za Nikona velmi energigky) a některé církevní zvyky. Také mnišský oděv a bohoslužebné ornáty. To vše nicméně těžce narazilo u zapálenější části ruských věřících, pro kterou představovaly změny víry otců svatokrádež a Nikon prototyp heretika (dalším v takovým byl o něco později Petr Veliký). V Rusku bylo už tehdy rozšířené přesvědčení, že ruské pravoslaví je nejčistší křesťanskou vírou a tudíž jí nelze opravit, nýbrž pouze pokazit.

(Konvent starověrců v Nižním Novgorodě, 1890. Foto z Wikipedie)

Když církevní sněm 1666-67 znovu potvrdil reformu, došlo v ruské církvi již natrvdo k rozkolu. Nikona samotného, který se mezitím stačil na truc Carovi vzdát titulu patriarchy, sněm poslal do jednoho z Běloozerských klášterů. Odpůrci reforem - razkolnici neboli staroobrjadci resp. starověrci - měli být předáni světské moci, tj. de fakto upáleni. To také v roce 1681 potkalo známého protopopa Avvakuma. Do tohoto období spadá také jedna ze slavných kapitol dějin Solověckého kláštera, který odmítl přijmout opravené bohoslužebné knihy a v roce 1668 povstal. Obpor byl - tradičně - zlomen až silou, a sice carskou armádou, která klášter oblehla v roce 1676 dobyla.

Starověrci hledali přirozeně azyl v odlehlých končinách: u Bílého moře, na řece Pěčoře a na Sibiři. Přitom se ukázali být výjimečnými kolonisty (i v Americe si nejzdatněji vedly různé náboženské menšiny a sekty).

Zpět nahoru

Starověrci na Altaji

Na Altaj přišli starověrci hledat Bělovodí - legendární zem, kde "teče mléko i med" a kde doufali najít útočiště před antikristem. Podle tradic mělo Bělovodí ležet daleko na východě za neprostupnými horami. Altajské hory a předhůří východních Sajan odpovídaly představám o Bělovodí nejvěrohodněji a sem také proudili starověrečtí uprchlíci.

Ruská/Starověrecká/Keržacká kolonizace. Starověrci proudili na Atlaj již od počátku 18. století. Horní Altaj podléhala až do poloviny 18. Džungarským chánům a tak skýtala vhodné útočiště. Později však připadla Rusku a teprve roku 1792 ukončila Kateřina Veliká pronásledování starověrů. Uložila jim povinnost platit daně (jasak). Ocitli se tak v podobném postavení s domorodým obyvatelstvem a stejně jako domorodci nebyli starověrci odváděni do armády. S místními mimochodem vycházeli velice dobře, Altajci je dokonce ukrývali před úřady. Slovo Keržak označuje staroverce, přišlé z poustek (rusky skit) na Kerženci (levý přítok Volhy). Starověrci nicméně přicházeli na Altaj také z ruského severu. Usazovali se na Ujmonské stepi na horním toku Katuně, v oblasti dnešních vesnic Horní Ujmon, Gagarka, Tichonkaja, Gorbunovo, Multa. Pro severoruský původ místních hovoří typy dochovaných domů, tradiční ornamenty, výšivky...

Vedle starověrců utíkali na Altaj také běžní Rusové, obvykle nevolníci přivázaní prací k nějakému závodu nebo k půdě v centrálním Rusku, ale také kozáci a vojáci. Za "Skálu" (jak se říkalo Uralu), utíkali jednotlivci, rodiny,ale i celé občiny. I je lákaly legendy o Bělovodí - zemi, kde lze vest volný život (v představách mužika to znamenalo v zásadě cokoliv, především však protiklad povinností). Usazovali se na horním toku Buchtarmy a jejích přítoků (severovýchod Kazachstánu u Altajských hranic), případně na horní Katuni. Většinu příchozích však stále tvořili starověrci.

Starověrci žili ve svých občinách podle vlastních pravidel a pořádků - nepsaných, zato však dodržovaných a tvrdě trestaných. Například alkohol a tabák představovali naprosté tabu. Lhát a krást byly nejtěžší hříchy. Nejtvrdším trestem bylo vyhnání z občiny - pro příslušníka tradičního společenstva vlastně ekvivalent smrti. Navíc život s hříchem na duši byl z pohledu přísně věřících starověrců snad tím největším trestem.

Zpět nahoru

Život starověrců

Starověrci se na Altaji věnovali rybolovu, sběru kedrového ořechu, včelařství, lovu maralů a divokých koz, v zimě sobolů a veverek a řadě domácích "promyslů". Kůže a kožešiny měnili za obilí, skot a oblečení s Číňany i kozáky v pohraničních osadách. Sami se nicméně také věnovali zemědělství a pastevectví.

Starověrci byli (jsou) velmi pracovití, a to nejen na ruské poměry. Rodiny byly početné, o 15 až 20 hlavách. Děti se podílely na práci dospělých už od 5, 6 let. Povinnosti byly jasně rozděleny a každý dobře věděl, za co nese odpovednost.

Carská moc přistupovala k starověrcům jako k cizincům, ačkoliv byli de fakto ochránci staré ruské kultury. Věnovali se tesařině, tkalcovství, předení lnu, vyráběli opásky, koberečky, prádlo, oblečení. Vzory na oblečení měly symbolické významy. Opasek byl pokládán za podobného ochránce jednotlivce jako třeba křížek na hrudi.

Starověrci byli velice čistotní. Někteří pozorovatelé je pokládali za odtažité a uzavřené: "jen neradi pozvou cizince k sobě do domu." Příčinou je však ohromný důraz, který vždy kladli na čistotu. Vzhledem ke skutečnosti, že na odlehlých vesnicích nebyl kromě několika bábušek žádný doktor nebo léčitel, starověrci pečlivě dbali na hygienu. Nádobý dělili na "světské" - pro příchozí, a "dobré" - pro rodinu. Světské nádobí, podlaha i stůl se po odchodu hostů velmi pečlivě myly, aby se zabránilo zavlečení infekce.

Stavěli si ruské izby pětištěnky, které udržovali v bezvadné čistotě. Dům se dělil na dvě části - oddělenou sednici spojovala se samotnou světnicí chodba. Podél stěn stály okované truhlice s věnem dcer. Postele zastýlali vyšívanými pokrývkami. Nejútulnějším místem byla pochopitelně pec, ve ktere se pekl chléb, za studených nocí se na ní dalo případně spát. Nádobí na vaření se používalo keramické. Starověrci své izby zevnitř nijak nekrášlili, dávali přednost čistotě. Nicméně z venku neváhali ozdobit přední fasádu divokými barvami. Hlavní prvek představovala ikona s neustále hořící lampičkou, která visela naproti vchodu v rohu světnice. Za sovětů, když propuklo pronásledování za víru, se kout zakrýval bílou tkaninou.

Zpět nahoru

Starověrci na Altaji - dnes

Starověrci i nadále žijí na Ujmonské stepi na horním toku Katuně, nicméně jejich vztah k turistům jaksi hořkne. Už za sovětů začali nevyhnutelně přitahovat pozornost. Turisté, aniž by si to uvědomovali, sebou svým zájmem a počtem přináší ohrožení svobody a volnosti starověrců. Jejich občiny se rok od roku i tak zmenšují. A sami starověrci k sobě rok od roku méně ochotně zvou neznámé lidi a sběratele folklóru.

Zpět nahoru