Trupky na cestách : Altaj (2006)


Přejít na hlavní text této stránky (přeskočit menu).


Altajci

čili kmeny, obývající původně Altaj. Souhrnné označení Altajci funguje až od 20. století. Různé části Altaje vždy obývaly různé kmeny. Největší rozdíl ještě i dnes panuje mezi severními a jižními Altajci. Toto vyplývá z různého přírodního charakteru severní a jižní Altaje i částečně odlišného etnického substrátu (na severu blíže k uralským rasám, na jihu mongolsko-tureckým). Na severu se Altajci živili především lovem, zatímco na jihu pastevectvím.


Altajci byli v ruské literatuře až do roku 1947 nazýváni Ojrati, ačkoliv toto etnonymum má mnohem širší záběr - vztahovalo se na svaz čtyř (hlavních) západních mongolských kmenů. Poprvé jsou zmíněni v Tajné kronice Mongolů jako lesní lid. Toto dílko bylo mimochodem přeloženo do češtiny a rozhodně stojí za pozornost. Po pádu dynastie Juan již název Ojrati označuje ony čtyři západomongolské kmeny (Dörben Oirat). V různých dobách položily různé ojratské kmeny základy několika velkým říším kočovníků - Kalmykové (jihoruské stepi, 1. pol. 17. stol), Džungarský chanát (17. stol. - Džungarsko a kolem).

Další alternativní názvy Altajců v pramenech z 17. a 18. století, případně cestopisech 19. stol: horští Kalmykové, bílí Kalmykové (zvláště pro Teleuty), Kalmykové u Bije.

Altajci bývali často nesprávně nazývaní Kalmykové pro svůj obdobný vzhled a nezájem ruských úřadů o jejich přesnější etnický původ. Severní Altajci bývali z téhož důvodu nazáváni Tajožnye Tatary, případně Černí Tataři.

Od 40. let 19.stol se pro jižní Altajce začalo šířit označení Altaj-Kiži/Kiši - "lidé Altajte". Telengité (Čuja-Kiži) se sami odlišovali od Altaj-Kiži, ačkoliv obojí si říkali Telengité...

Jazyk

Altajský jazyk patří ke kypčacké větvi (jiho-sibiřské/východo-turecké podskupiny) turecké skupiny altajské jazykové rodiny. Dialekty altajského jazyka: altaj-kiži, teleutský, telengitský, tuvinský, kumandinský, čelkandský. Literární jazyk se vyvinul z dialektu altaj-kiži k roku 1922.

Zpět nahoru

Etnický původ

Dávní předkové současných Altajců byli na jedné straně - jih Altaje - potomky kočovných tureckých kmenů podléhajících v 6. až 8. století svazům turkojazyčných kmenů Tele a Tüküi (hlavní masa Starotureckého a Ujgurského Kaganátu). Později se během 13. a 15.-17. století promísili s příchozími mongolskými kmeny. Případ severních Altajců je odlišný, základ jejich etnického substrátu vzešel z dávných kontaktů starotureckých, Samojedských, Prauherských a Ketských kmenů.

Severní Altajci

Hovoří severoaltajským jazykem. Před rokem 1917 byli nazýváni jako Černí Tataři (Černěvye Tatary). Zformovali se na základě dlouhodobých kontaktů mezi tureckými, samojedskými, ketskými a starouherskými kmeny.

Na přelomu 19. a 20. století se dělili na:

  • Tubalary (tuba-kiži, diš-kiži "Lesní lidé") - levobřeží Bije a severozápadní břeh Těleckého jezera,
  • Čelkance, také Lebedinci (Čalkandu-kiži, kuu-kiži) - bazén řeky Lebeď,
  • Kumandince (kumandy-kiži) na středím toku Bije i jinde,
  • Šorové (Šor-kiži) na horním toku Tomu a jeho přítocích Kondomy a Mrasu (Akmras).

Jižní Altajci

Etnické jádro jižních altajců položili patrně turecké kočovné kmeny, patřící v 6. až 8. století k starotureckmu a ujgurskému kaganátu. Později se během 13. a 15.-18. století promísili s příchozími mongolskými kmeny. Hovoří jihoaltajským jazykem (do roku 1948 nazývaný v ruské literatuře ojratský j.). Jižní Altajci žijí v bazénu řeky Katuň a jejích přítoků. K jižním Altajcům patří kromě samotných Altajců další zvláštní skupiny. Stav z konce 19. století:

  • samotní Altaj-kiži na středním toku Katuně a jejích přítocích, občas i jinde. V pramenech se o nich hovoří jako o Horských Altajcích a Bílých nebo Hraničních Kalmycích, ke kterým měli blízko,
  • Telengité (telengit, ču-kiži) převážně v údolí řeky Čuje,
  • Majmalaři (Maima-kiži) převážně v údolí řeky Majma,
  • Telesi či Telosi (Tulus) a Ulak-kiži,
  • Teleuté (Telengut, Telenget) mnozí kdysi žili na územní současného Kemerova.

Burhanismus

Burhanismus (bílé náboženství), ačkoliv se rozšířil pouze mezi Altaj-kiži, představuje velmi zajímavé téma. Jedná se o synkretický náboženský proud, mající také jistý politický a nacionalistický kontext. Napočátku 20. století účinkoval jako silný národně integrační prvek. V roce 1904 došlo ve vsi Toron na řece Korlok v jihozápadní Altaji velké shromáždění ke společné modlidbě. Od toho momentu se regiony obydlenými Altaj-Kiži začal Burhanismus rychle šířit. Spojil lid Altaj-Kiži a odlišil jej od ostatních altajských kmenů.

Burhanismus spojuje principy dřungarského lamaismu s archaickými šamanistickými prvky (ve formě rituálů a modliteb, jinak oproti šamanismu vzívá jen božstvo nebes). V centru Burhanismu stojí mýtický chán Ojrat. Hlavní požadavky Burhanismu tvoří povinnost třikrát denně se modlit, zákaz čarodějnictví a krvavých obětí.

Zpět nahoru

Dějiny Altaje

Siungnuové, Sienpejové a Žuanžuani (3. stol. př.n.l. - 6. stol. n.l.) Okolo roku 210 př.n.l. se kočovické kmeny na sever od Číny spojily do velkého svazu známého jako Siung-Nu. Patřili k altajské etnické skupině. Jejich vládce se označoval slovem sogdského původu šan-jü, což značí "vladař", a tcheng-li, což je čínský přepis turecko-mongolského slova tengri označujícího Boha nebes. Siungnuové vytvořili mocnou stepní říši, které se bála i samotná Čína. Z nejasných příčin (vnější útoky, klimatické výkyvy?) však během 1. stol před n.l. začali chudnout a jejich stáda řídnout. Během nástupnické krize, kd o titul šan-jü soupeřili dva kmenoví náčelníci, se svaz Siungnuů rozpadl a jedna jeho část se vydala na západ do Sogdiany. Číňané na ně šak zaútočili dokonce až zde a uštědřili jim porážku. Není jasné, jaký byl další osud hord západních Siungnu. Existují teorie, že z nich vzešli Hunové (zmínky o terých se však objevili za po 4. staletích).
Další velký stepní svaz v mongolských stepích založili Sienpejové, ačkoliv velikosti Siungnuů nedosáhli. Do stepí přišli 1. století od východu, ve 2. století zesílili. Jejich moc mohla sahat od Mandžuska až po jezero Balchaš. Většinou se má za to, že Sienpejové byli předky pozdějších Tunguzů. Vyskytují se ale také názory (Barthold, Hambis), že se jednalo o prototurky.
Sienpejové se postupě ztrácí v novém mongolskojazyčném kmenovém svazu Žuanžuanů (název znamená "Hemžící se hmyz"), který roku 402 založil vlastní říši. Žuanžuani se sami jmenovali Avaři (na západ sebou přinesli toto jméno jiné kmeny, které ho převzali (běžná praxe). Na západě známí Avaři mohli stěží vycházet z původních Žuanžuanů). Vůdce svazu se nazýval Kagan či chán. Roku 552 byli Žuanžuani poraženi kmenem Tchu-ťüe (čínský přepis slova türk, türük), tedy Turkity.

Turecký, Ujgurský a Kirgizský kaganát (6. - 10. století). V roce 552 vznikl ve střední Asii nový mocný kmenový svaz - Turecký kaganát s centrem na Altaji, které se však brzy přesunulo do údolí Orchon v severním Mongolsku. Prvním vládcem kaganátu byl Bumin Kagan, který stál v čele kmene "Modrých Turků" (Göktürk/Köktürk, vlastní název. Modrá odkazuje na nebe a vznešený původ). Do 70. let 6. století se kaganát rozpínal. Sahal tehdy na západě až po Amu-Darju, Aralské moře a Kavkaz. Kaganátu podléhala Sogdiana, Bulhaři i Chazaři, obývající v té době povolží resp. pobřeží Azovského moře. Již v roce 588 se však kaganát v důsledku vnitřních rozbrojů i úderům z vnějšku rozpadl na východní (centrum v Mongolsku) a západní (centrum v Sedmiříčí) část. Roku 630 porazila východní kaganát Čína a stejný osud potkal i západní část. Druhý Turecký kaganát vznikl povstáním proti čínské moci roku 682 a udržel se 50 let.
V roce 745 se moc ve východní části střední Asie dostala do rukou Ujgurům. Po vítězství nad Turky se těžistě ujgurské moci přesunulo z jihu mezi údolí Orchon a Altaj. Úpadek moci kaganátu začal kolem roku 790 jednak tlakem okolních kmenových svazu (Tibeťané), jednak vnitřními rozbrojemi. Tečku za Ujgurským kaganátem napsali jenisejští Kirgizové roku 840. Tribut v podobě sobolích a veverčích kožešin a železa platili Kirgizům i z Altaje.

Kara-Kitani, Najmané a Mongolské kmeny (10. - 15. století). Ačkoliv Kyrgyzové vyplenili Ujgurský kaganát velmi zdařile a během jediného století se rozšířili až na Tian-Šan (a hle, dnes tam najdeme Kirgizstán), jejich moc začala brzy opadat, až zůstala jen Altaj a Sajany. V oblasti Střední Asie se objevila nová síla - Kara-Kitanská říše (západní Liao), kterou si těsně před velkou mongolskou expanzí uzurpovali roku 1210 Najmané (Kuchlug). Někteří Najmané tehdy žili až na samém úpatí Altaje. Přišel však rok 1218 a s ním Mongolové. Samozřejmě to bylo trochu zamotanější... Kuchlug byl Najman. Poté, co ho porazil Čingischán, utekl na západ ke Kara-Kitanům. Tam však roku 1210 provedl převrat. Nicméně roku 1218 byl zabit Mongoly, když dobyli oblast střední Asie. Altaj byla až do konce 13. století součástí Ulusu Džučiho. Počátkem 14. století se ulus rozpadl a Altaj připadla Bílé hordě.

Ojraté a Rusové. V polovině 15. století se Altaj dostala do sfér vlivu západních mongolských kmenů (Ojraté, potději známí jako Džungarci). Nadvláda Ojratů trvala do roku 1756. Tehdy se jižní Altaj (Altaj-Kiži, Teleuté, Telengité) poddala ruskému caru. Severní Altajci (Kumnadinci, Tubalaři, Čelkanci) upadli pod ruskou nadvládu již mnohem dříve. Džungarci a Rusové po nějaký čas o nadvládu nad Aůtají bojovali. Byly roky, kdy severní Altajci museli platit daně (tribut) na obě strany. Rusové zpočátku do vnitřních záležitostí altajských kmenů nezasahovali. To se změnilo přijetím správní reformy neruských plemen, připravené N. Speranským roku 1822. Ještě koncem 19. století se většina Altajců živila jako pastevci. V roce 1922 vznikla Ojratská autonomní oblast, roku 1947 přejmenovaná na Autonomní oblast horského Altaje. Od padesátých let 20. století byla zdemolizována řada vesnic v rámci zakládání kolchozů (1959 - 388 vesnic v oblasti, 1980 - 240). V důsledku tohoto procesu došlo ke vzniku sídel nad 1000 obyvatel a smíženou kmenovou populací.

Zpět nahoru

Kultura Altajců

Altajské kmeny se po staletí úzkostlivě držely některých prvků staré turecké kultury a odpovídajího způsobu života. Jižní Altajci žili před hromadnou kolektivizací jako kočovní pastevci, zatímco severní Altajci, žijící v tajze plné zvěře, převážně lovem, v malé méře zemědělstvím. Mnoho lidí shormažďovalo potravu jednoduše sběrem. Od poloviny 19. století se především pro Kumandince, Čelkance a Tubalary stala ze sběru šišky sibiřského kedru (Limbu) významná činnost.

Zpět nahoru