Trupky na cestách : Altaj (2006)


Přejít na hlavní text této stránky (přeskočit menu).


Altajský místopis

čili místa, ke kterým se můžeme nějak vyjádřit pro "dobro jiných".


Gorno-Altajsk

Město má tvar pořádně dlouhé nudle, natáhlé ještě o kus dál. Toto je jen pupek Gorno-Altajsku:

Stará hlavní tepna města - Ul. Socialističeskaja. Jsou na ní některé starší zajímavé budovy a poblíž stadionu a říčky leží báňja. Soc. ul. č. 8 je jednopatrový cihlodřevěný domek. V roce 1904 ho postavil bijský kupec 2. gildy M.M. Bodunov (původně obchodoval s Altajci a Číňany v Koš-Agači) a za občanské války tu měli štáb partyzáni pod velením Usolceva. V prosinci 1919 z Ulaly (tehdejší název města) vyhnali Kolčakovce. Bodunov měl o kousek dál na stejné ulici i krámek (Soc.ul.č 25), který v letech 1931-1981 sloužil jako regionální muzeum (dodnes se budově říká "Staré muzeum"), dnes v něm sídlí místní filharmonie.

Dnešní hlavní tepna - Kommunističeskij Prospekt (člověk si nevybere - hl. náměstí se pochopitelně jmenuje... Plošaď Lenina). Od autobusového nádraží (č.p. 55) na východ se na ní nachází postupně nějaké ty obchody, muzeum, hotel "Gornyj Altaj", kino (pýcha města, největší široko daleko, ale vyhořelo v pol. 90. let), divadlo (zavřeno kvůli rekonstrukci) a pak administrativní pupek města i republiky (budova shromáždění - El Kurultaj). Od autobusového nádru na západ by se po Kom. pr. dojelo do Majmy a na Čujský trakt.
Ul. Čorose-Gurkina je pak druhá větší ulice, rovnoběžná s Kom. pr.

Báňja: JE! A sice od autobusové stanice na východ a pak jih (za říčkou). Raději se zeptat. Oddělený provoz pro ženy/muže. Chybí ledový bazén, jsou jen sprchy.

Autobusové nádraží (Kommunističeskij pr. č. 55): spoje do Bijsku, Barnaulu. Na odlehlá místa v republice (Usť-Koksa, Koš-Agaš) jednou denně, na bližší častěji. Nahoře uvnitř autovakzalu je kafé-stolovaja. Dá se tam najíst.

Mapy Altaje: pokud ještě nemáte, lze získat velmi podrobnou a dobrou mapu (sešit ve formátu B3 ?? o málo větší než velký sešit) v suterénu obchodního domu poblíž avtovakzalu. Zabijte mě, ale už si nevzpomenu kde to bylo přesně. Ale najdete to. Jinak lze také stáhnout.
Ostatní ruské oblasti případně na http://topmap.narod.ru/

Turbaza: Turbaza leží od avtovakzalu za říčkou. Říčka leží před vámi, když se postavíte doprostřed nastupišť a budovu avtovakzalu budete mít za zády. Musíte najít mostek přes říčku. Na druhé straně se hned vydáte proti proudu, tj. nalevo. Projdete kolem řady garáží, až před sebou uvidíte závoru. Za ní je na pravé straně cesty pod skalkou modro-bílá budova. To je Gorno-Altajská turbaza.

Nocování není drahé, vedle bivaku určitě nejlevnější v Gorno-Altajsku.
Obrázek uličk k turbaze mimo tento web.

Rynek: směrem z centra (od avtovakzalu) na západ, tj, zpět k Majmě a čujskému traktu.

Muzeum: archeologie, historie, obrazy. Docela pěkné.

Horská služba: Je dobrý nápad se zde nahlásit. Udáte místo, kam vyrážíte, kolik vás je a kdy se znovu nahlásíte. Pokud se ve stanovené datum nepříjdete nahlásit, začnou po vás pátrat v méstě, které jste nahlásili. Pak vás pošlou domu a tam vás zakopou.

OVIR: Kommunističeskij pr. 95, 3. patro, pracovna 2, 4 a 6.
Tel: (38822) 62001.
Osobně jsem neprověřil, budu rád když adresu někdo potvrdí. Narazil jsem i na jiné info. Více informací od registraci víza v Rusku na přehledu o Altaji.

Čemal

Doprava: bus 2x denně do Gorno-Altajsku.

Pidimuzeum: docela fajn, v malém domku. Mají tam pár starých věcí, nějaké ty tradiční úbory a vycpaná zvířata.

Možná jsme něco minuli, ale vůbec nás nenadchl. Ani okolí. Cestou z jižní Altaje jsme se nechali stopem vyklopit hned za mostem v Usť-Sjemi, kde začíná Čemalský trakt. Nejprve jsme se pořádně nabouchali v první stolovaji, na kterou jsme padli, a pak jsme vyrazili na po Čemalském traktu na Čemal. Zbývalo nám už jen pár dní, tak jsme se nechtěli pouštět do žádných velkých akcí. Šli jsme pár dní, ruzně jsme se motali podél cesty, koupali, konzumovali stakančiky, přizovali hory medu, stavěli stany, dělali ohně a všecny ty věci. Nad Čemalem jsme přespali na zajímavem kopci. To je bohužel asi to nejlepší, co můžu o Čemalu říct. Trčí nad ním pěkný kopec.

Jezero Aja

Neztrácejte čas. Věnovali jsme mu poslední volný den. Chyba. Mračna komárů a lidí. Celé jezero je obklíčené hotely a bázami, takže se ani nemůžete pořádně jít vyoupat. Každý si ten svuj kousek břehu pěkně oplotil.

Jezero Manžerok

Jezero leží nad vesnicí Manžerok na stejné straně řeky. Je tam pěkně, nicméně nic úchvatného. Příjemné místo k troše odpočinku po dlouhé cestě, pokud si nechcete orazit v samotném Gorno-Altajsku. Fotka: voda v popředí je jezero, voda v pozadí Katuň.

Barangol

Vodopád: v "Holém Beranovi" vede přes Katuň vysací most (schovaný za luxusní turbazou). Po překročení mostu (měl jsem skoro pocit, že být tam v sezóně, někdo by se nás pokusil skásnout za použití mostu) vede podél břehu stezka dolů po proudu. Za půl hodinky vás přivede až k Vodopádu.

Myjuta

88 km od Majmy.
Ves založena 1847, v roce 1856 zde vznikla vůbec první škola podél Čujského traktu. S rozvojem nedalekého Šebalina začala Myjuta postupně ztrácet význam.
V místě, kde dnes stojí farma, fungoval v 30-tých letech menší ženský lágr (cca. 300 osob). Pracovaly na stavbě Čujského traktu. V zimě až v metrových závějích sněhu, také kácely stromy. Za pevnou ohradou stály 3 - 4 velké baráky vězeňkyň a jeden lepší domek dozorců.

Zpět nahoru

Šebalino

113 km od Majmy, 4,7 tisíc obyvatel.
Etnografické muzeum.
Kafé-stolovaja.
Rynek.
U městské správy by měla fungovat noclehárna..
Šebalino je první větší vískou na Čujském traku, když se v Usť-Sjemi odpoutá od Katuně. V roce 1833 si zde pár kupců 2. gildy z Bijsku (bratří Šebalinové a Popov) zřídilo samoty. Skupovali zde kedrový ořech, surové kožešiny a skot. Později, když se začal obchod na Altaji rozvíjet, postavil si Šebalin domek a sklad zboží na břehu Sjemy v místech, kde dnes stojí Šebalino. Příjížděli sem za ním Telengité, Kupec sám se hlouběji na jih nevydával.

Zpočátku představovalo Šebalino hlavní zastávku na obchodní cestě do Mongolska. Na poátku 20. století se ve vesnici konával od 15. do 22. prosince Šebalinský trh. Hlavní obchodní artikly představovaly kožešiny, kedrové ořechy, sádla a koňské žíně. Postupem času však vzrostl význam Ongudaje (jižněji na traktu za Seminským průsmykem) a Šebalino ztratilo své výsadní postavení. Během občanské války zde došlo k prudkým srážkám.

Seminský pěreval (průsmyk)

Nadmořská výška: 1894 mnm. NEjvyšší úsek na Čujském traktu.
142 km od Majmy.

Ze severu se k průsmyku stoupe 9 km, z jihu 11 km. Starý altajský název průsmyku zní Ďal-Menku (tj. Věčná hora). Původně procházela cesta průsmykem o 10 km dále na západ a na jih klesala k vesnici Těňga.
Dnes nahoře stojí hotel a mám pocit, že jsem viděl sjezdovku a vlek. Seminském přerevalu je nejlepší to, že dáváte valem - aspoň cestou na jih - moři turbaz a turkomplexů, a čeká vás volná příroda. I když ono už od Usť-Sjemy to bylo lepší...

Zpět nahoru

Posvátné udolí Karakol

Odbočuje z traktu na jih, jihozápad (napravo cestou na Mongolsko) před vesnicí Kurata. Kousek před odbočkou zrovna stavěli novou turbazu (sestava dřevěných jurt).

Foto: přímo v místě, kde začíná údolí Karakol. Snímek nicméně míří na severozápad. Sloupy lemují Čujský trakt. Ovce se normálně pasou. Všechno je v pořádaku. Roztrhla se mi bota na patě. Nevím jestli jste to už také pozorovali, ale pata je strašně pitomá a směšná část lidského těla.

Ve třetí vesnici v údolí - v Kuladě, se nachází malé etnografické muzeum, letní jurta atd. Je docela pěkné, stojí za návštěvu, je-li cesta kolem. Klíče od muzea měla jen jedna teta ("ředitelka" nebo "starostka"), funkci si už nepamatuju. Je třeba se na ni doptat. Muzeum vám potom otevře. Stojí to nějaký rubl, ale stojí to za něj. Nejzajímavější pro mě bylo zjištění, že Kulada jako taková (a jí podobné vesnice) vznikly až za sovětů, když Stalin všude dravě kolektivizoval. Dřívě měla každá rodina své pastbiště v různých částech údolí, vždycky zimní a letní sídla. No ale pak přišel první stát dělníků a rolníků s nápadem pomoci i pastevcům a tak zavelel zkolektivizovat pastbiště. Vznikl tedy jakýsi pastevecký kolchoz.

Chtěli jsme nocovat venku za vsí, ale teta nám doporučila, že to není nejlepší nápad, protože už o nás celá vesníce ví a mohli by nás otravovat opilí mužici. Nakonec jsme se teda domluvili přes jinou tetu a jejího synka, že přespíme v domku jejich bábušky (synkovy bábušky, mátiny máti samozřejmě). Bábuška byla super, ale rusky uměla už jen: "ješ, ješ" a "kartoška", čímžto nás pobízela k hodokvasu. Měla navařený kotel brambor, skvělé moučné placky a mléko. Na dvorku stála letní kuchyně - dřevěná jurta, a chatrč á la stáje pro kravku a koníka. Každý jsme dostali přidělenu svou postel, aby náhodou během noci nedošlo k nějakým kulišárnám, či nedej bože, nepravostem!

Dověděli jsme se, že všechny vrcholky údolí Karakol jsou posvátné a že na nich žijí duchové. Proto na ně lidé smí vystupovat jen ve dne kolem úplňku (tuším těsně před ním, nejsem si už jistý). Jinak mohou duchové napáchat spoustu škod. Jenom Rusové na hory lozí kdy se jim zachce. V tento moment se rozpoutala zajímava diskuze mezi máti a synkem. Synek tvrdil, že Rusové tam můžou lozit kdy chtějí, bo mají úplně jinou víru a tak je duchové míst nemusí zajímat. Máti razila názor, že ale duchy by mohli naopak zajímat právě ti Rusové, když jim tam lezou, bez ohledu na to, čemu věří Rusové. Synek také vypravoval, jak když byl mladý kluk, přišel do vesnice láma a snažil se lidi lámat na budhismus. Celá vesnice se ale jen smála těm jeho bubínkům. Stejně pochodil i pravoslavný kněz, který přišel zvěstovat křesťanství o pár let později. Lidé si ho nejprve poslechli, pak je přestal zajímat.

Následující den dopoledne jsme si udělali výlet nahoru údolím. Údolí Karakol se stáčí do oblouku k jihu. Na jeho koncí se tyčí Tři vrcholy (doslova "Tri Piki"), což je zajímavý kopcovitý útvar, mající hned tři vrcholky, které se špičatí velmi vysoko a je pro ně nadmíru charakteristické, že mají v podobě tří skal ony zmíněné tři vrchovaté vrcholky. Dole za hřebenem už je Kulunda a Usť-Koksinská/Ujmonská step, což by mohlo zajímat tu část národa, jedoucí na Altaj ze Běluchou.

Ještě jedna zajímavost - v některých údolích panuje prohibice. Ve vesnických obchodech se nesmí prodávat alkohol. Mužici s tím prý mívají problémy (mužiky jsou myšleni muži všeobecně, Rusů tu na jihu až tak moc není). A tak se pro alkohol musí jezdit dolu k silnici (traktu).

Zpět nahoru

Ongudaj

Zpět nahoru

Kurajská step